A snít... - Prolog

Tenhle soubor se v mém počítači zatím jmenuje IhavetheYURIstorybitches, takže asi chápete, o co půjde. (Konečný název má vymyslet Jolly, nyahaha). Mělo by to být na pokračování a nevím, nečekejte nic moc tvrdé, jako, když jde o kapitolovky, tak u mě stejně nemůže jít o příběh nebo nedejIane sex, vždycky se musím hrabat postavám v hlavě... blbý zvyk.

Snad se bude líbit.

Warning: yuri 15+

Vlasy, které lechtají, nejprve ve tváři a krku, jemně, hravě, usměvavě, roztomile, vyvolávající drobné chvějí, které se přesune přes prsa na bříško, na které mi pomaloučku položí hlavu a přivře oči. Vypadá spokojeně, tak úžasně klidně, jako malé dítě, jako by všechna něha a nevinnost světa byla vepsána právě v její tváři, tváři, kterou by ve středověku vyhodnotili jako ďábelskou a upálili ji, jenom kvůli tekutému bronzu, který ji obklopuje místo svatožáře, protože ta by neznamenala vůbec nic. Kdo ví, jestli vlastně nežijeme ve středověku. Musím ji chránit, musím ji udržet ve světe, který vytvořila pro nás dvě, ve štěstí, ve světle.

Položí mi dlaň na pokrčené koleno, nadzvedne se a otře se o mou tvář se sladkým úsměvem. Celá je sladká. Trochu se bojím, že se mi rozpustí. Rozpustí a odteče, nebo se vsákne do země. Nebo ji někdo vypije. Ale na to teď nechci myslet. Ani nemůžu, ne, když se mi schoulí do náručí a zatímco ji objímám, šeptá mi do ucha, že právě teď, ve chvíli, kdy jsme sami, protože její svět víc nepotřebuje, teď, když se opírá o mou hruď a moje ruce ji drží, aby k ní nic zlého nemohlo, teď, když čas nikam neplyne, ale jen se líně povaluje kolem nás, právě teď se cítí v bezpečí a nikam nepotřebuje.

Pohne hlavou, jemnost jejích vlasů se rozprostře kolem, jsou všude a nikde, všude a jenom zde, a přiblíží svoje rty k mým.

„Jsem ráda, že jsi tady,“ zašeptá okamžik před tím, než je spojí. Chutná po medu a po světle a po něžnosti, dává mi nadechnout tím, že mi bere vzduch, který nepotřebuju, a nahrazuje jej svými ústy. Přesune svoje hřející dlaně na má záda a donutí mě si lehnout, vlastně mě jen pomalu uloží pod sebe, než se nade mě zase nahne. Ale já zavrtím hlavou a přetočím ji, abych jí mohla vtisknout jemný polibek na drobný nosík, neustále zčervenalé tváře, vypadající tak sladce, pod třesoucí se čelist, na klíční kost, do prohlubně mezi ňadry, na bříško. Neřekne nic, nemusí. Jen proplete prsty jedné své ruky s mou a přitiskne si ji ke rtům. Zavře oči, spokojeně, ve tváři ten nejmilejší výraz, rty stočené do drobného úsměvu, mimoděčného, plachého, největšího pokladu. Obdivuji její obličej znovu a znovu a nakláním se k němu blíž a blíž, až jí vtisknu poslední polibek na spánek, její kůže je tak hebká, vonící po broskvích a krásnější než hedvábí, vzácnější, dokonalejší, nevinnější, nikdy mě nepřestane fascinovat, ona sama mě nikdy nepřestane fascinovat.

„Jsem ráda, že sníš,“ zašeptá okamžik před tím, než se sama propadne do snu.

***

Otevřu oči, dýchám zrychleně, ale žiju, dobrý, probudila jsem se, nic víc, klid, klid, to bude dobrý, uklidni se. Zase zavřu oči, snažím se srovnat dech, v pohodě, všechno je v pohodě. Keep calm and... keep calm.

„Jako bych mohla nesnít a přitom tě mít,“ zamumlám, až nesrozumitelně, ale ona mě slyší.

„Mít?“ objeví se vedle mě s vrabčím hnízdem na hlavě a jiskřícíma očima.

„Perverzáku, já myslela vidět tě, znát tě, slyšet...“

„... a líbat....“

Protočím oči a zachumlám se zpátky do teplé peřiny, kterou jsem ze sebe ve spánku odkopala. Snažím se vzpomenout si na zbytky snu, protože vím, že když se nerovzpomenu hned, tak ho zapomenu. Jak jsem ji poznala, na divadlo, které tam bylo, už nevím proč, byli jsme na pódiu a ona cosi říkala a lidé ji poslouchali a seděli v hledišti a já jenom ležela a poslouchala ji a asi hrála podlahu, nebo co. Ale teď se nasáčkuje ke mně a já ji pohladím po hlavě. Je jako kotě. Lísá se a za nic na světě by to nepřiznala, protože ona je přece tak nezávislá, vůbec ji nenosím a nekonejším a... ne, nemysli na to. Tohle není důležité.

Záleží jenom na tom, že je nám teplo a ona je hebká a já můžu ještě chvíli spát.