Chutně 1/3

PŘEDEM VÁS UPOZORŇUJU, ŽE MĚ BUDETE NENÁVIDĚT ZA TO, KDE JSEM TUHLE ČÁST UKONČILA.
Uhn, hello kids, I have some porn for you. Vím, že jsem se tu neukázala popičeně dlouho, ale když já jsem teď prostě pořád někde lítala. Um. Ale teď su dva týdny doma a budu psát a psát (snad), takže by to tu zase mělo aspoň trochu ožít.
Popojedem.
Pamatujete si ještě na povídku Mokře? Jestli ne, přečtěte si asi nejprve tu, protože tohle je volné pokračování. Dá se to přečíst i bez toho, ale není to ono, víte jak. No a protože to vypadá, že to bude dlouhé a z vlastní zkušenosti vím, že si radši přečtu víc kratších dílů, než jeden dlouhý, páč si to pak tolik neužiju, stejně to musím rozdělit aspoň na ty dvě části, a Jolly chtěla něco vidět už dneska, bo jsem jí ráno slíbila, že budu psát. So, here you are, babe.

Název: Chutně
Pairing: Martin Pyco Raush/Jakub Prachař (like, moderátoři ČSMT)
Přístupnost: 18+
Věnování: Err - love ya, honey

Vejdu do kuchyňské části obýváku jenom v boxerkách a jeho tričku. Spokojeně se protáhnu s rukama nad hlavou, zatímco přicházím k ledničce, vezmu odtamtud nějaké věci, o kterých si myslím, že je budu potřebovat - ještě si nejsem jistej, co budu dělat, ale už se mi chtělo vstát, protože je tak krásný bejt tady a já si to nechci nechat ujít - a položím je na stůl. Pak vezmu sklenici, natočím do ní vodu jen tak z kohoutku a trochu se napiju. Všechno je tady tak vzdušné, čisté. Teda až na něj. He has the most dirty mind in the world. Bez diskuze.

Rozhlédnu se po tom, co tu mám, nějaké ovoce, zeleninu, vajíčka, možná bych je mohl udělat, jako, sázená? Nejsem si jistej, co normálně snídá, možná má radši sladký snídaně. Takže bych měl udělat slanou i sladkou...? Pootvírám ještě nějaký skříňky na zdech, jsou tam talíře, sklenice a další nádobí, to zatím nechci, i když si pak musím vzpomenout, že je to tady, a ne v dolních poličkách jako u mě doma. Možná tu má nějakou špajzku, nebo tak, napadne mě, ale ne, když se rozhlídnu, nic takovýho tady není, takže nic. Možná přeci jen dole, vedle sporáku? Ne, taky ne. Sakra, neříkejte mi, že tu nemá žádné – ha, tady! Na pultě mezi lednicí a toustovačem je jedna krabice s brusinkovými müsli a kousek dál nějaké čokoládové cereálie, to bude dobrý. Ještě znova zčekuju ledničku, jo, fajn, je tu sladkej bílej jogurt, pak to dám na to a bude. Okej, sladkou mám vyřešenou, co k té slané? Měl by tu snad mít nějaké pečivo, ale nevidím žádný jako, chlebník, kredenc, nebo tak, doháje, má tohle vůbec nějaký pořádek? Jako třeba, mohl by mít aspoň jídlo na jedné straně, ne? Hm, vypadá to, že jako pečivo žádné. Tak to mě naštval. Za to ještě uvidí!

Všimnu si, že do obýváku skrz dvě prosklené stěny už dopadají sluneční paprsky, aby taky ne, je pár minut po deváté, no a trochu svítí už i sem, do kuchyňskýho koutu, a to mě donutí začít se zase usmívat. V klidu, jo. Dostal jsem z toho chuť na zmrzlinu, mohlo by takhle bejt celej den. Otevřu mražák, jestli tam třeba nějakou nemá, pokud ne, tak ho odpoledne určitě vytáhnu ven někam do cukrárny, nebo – ty vole, hele! Bagety na rozpečení! Geniální!

Zmrzlinu sice neobjevím, ale balíček s malejma bagetkama vytáhnu, rozstřihnu a vyrovnám je na plech (který najdu snad po půl hodině u balíku minerálek – fuck this system). Na obalu je napsanejch šest minut, tak to nastavím, aby se to po desíti vyplo, jako, chvíli bude trvat, než se ta trouba vůbec rozehřeje, že jo, a aspoň budou trochu křupavější.

Znova se rozlídnu po pultě, jako, nevím, co se hodí k bagetám? Vejce asi... ne, ne, ty ne, zavrhnu je a hned vrátím zpátky do ledničky. Takže mi tu zbylo... ovoce, zelenina, nějaké sýry. No, prostě udělám salát. Prkýnko jsem tu někde viděl, jo, tady, a hned vedle je stojan na nože, skvělý, připravím si mísu, umyju rajčata a začnu s nima. Mám sice šťávu všude, ale co už, není to moje tričko, haha. Vlastně ani moje linka. A vůbec, není to moje kuchyně. Hellyeah!

Tak, fajn, z rajčat je, ehm... no, měly to být kostičky, ale tak řeknu, že to je super umělecký nový styl krájení rajčat. Ha! Jsem nejlepší, prostě. Já věděl, že se mám nechat přemluvit jet s nim sem. Kdo by se táhnul až do Prahy, když může zůstat v Bratislavě? Stejně bych se musel už maximálně v pátek vracet a vůbec, tam není žádné sranda, není tam nikdo. Vojta zdrhnul někam s Táňou a i ostatní kluci ze skupiny se někam rozutekli, tak nemůžem dělat blbiny spolu. Krom toho... on blbiny nedělá, ani nevymýšli. It's just way he lives.

A taky bych nemohl vynaleznout ten styl krájení jablek. Totiž rajčat. Sakra. Jo.

Zavrtím hlavou a strčím pod proud vody hlávkovej salát, kterej vzápětí natrhám na malý kousky – už se nechci s ničím krájet, pokud nebudu muset, haha. Doufám, že to bude dohromady chutnat aspoň trochu dobře, nejsem žádnej kuchař. Vlastně jsem nic nekuchtil už pěkně dlouho, ehm. Na rozdíl od něj, nejen, že tu má, aspoň na poměry mojí ledničky, spoustu jídla, i když samozřejmě žádný maso, ale taky mnohem častěji vaří. A líp. Ale na salátu snad ani nemůžu nic zkazit, ne?

„Čo tu robieš, presimťa?“

Trhnu sebou, až nadskočím, prudce se otočím a ještě se salátovkou v ruce zírám. Stojí za mnou, nazdvižené obočí a - oh, fuck, jenom v boxerkách. Zatočí se mi hlava a podlomí kolena, ale než se vzpamatuju, s potměšilým úsměvem mi obtáčí ruce kolem pasu a líbá mě na rty, jemně, na jeho poměry, skoro až něžně, hravě, jo, to je to slovo, usmívá se a nezajímá ho odpověď, jasně, že ne, jenom se mu líbí, že mě zase překvapil.

Oddálí se od mého obličeje sotva na centimetr a propojí svůj pohled s tím mým, sotva dýchám. Samozřejmě, že mě překvapil, dělá to každý den, tím, že je, tím, že je u mě, tak blízko u mě, tím, že z nějakého důvodu jsme to zrovna my dva...

„Jen... jsem ti chtěl udělat snídani.“ Je dokonce tak blízko, že se naše rty lehce dotýkají, když mluvím.

„Útočieš na moje kuchárské umenie?“ šklebí se.

Olíznu si rty, náhle suché. Sakra, vždycky jsem tak nervózní, když spolu mluvíme, a on se tomu pokaždé jen pobaveně směje! „Ne...“ zamumlám. „Ne,“ zopakuju ještě jednou, jistěji, trochu hlastěji. „Oba víme, že jsem rád, když udělám zapečený těstoviny.“

„To je dobre... inak by som ťa musel potrestať.“ Jeho oči jsou šílené.

„Uhm...“ podivný zvuk, který vydám, zní jako kníknutí štěněte. Sevření kolem mého pasu trochu zesílí, houpeme se do rytmu jeho soukromé vnitřní melodie, které nikdo z nás nerozumí, protože na ní nezáleží, chci zavřít oči, ale nemůžu, musím se dívat na něj, musím se dívat do těch jeho očí, oříškových a jiskřících, poutají mě a drží naživu.

Stal jsem se závislejším, než jsem si myslel.

Přiloží rty k mému uchu, dotýká se lastury, když mluví. „Ale tebe by sa to páčilo. Však, že by sa ti to páčilo, Jakub?“ Zachvěju se. Obtočí kolem mě ruce ještě silněji a v rytmu, v kterém jsme se pohupovali ze strany na stranu, pomalém, ještě před chvílí uklidňujícím, náhle neskutečně trýznivým, začne třít svůj rozkrok o ten můj. Prudce se nadechnu. „Povedz...“ Olízne můj ušní lalůček a následně na něj jemně foukne, přejede mi mráz po zádech a zachvěju se. „Však, Jakub?“

„J-jasně...“ už jsem zapomněl, na co se to ptal.

„Si neuveritelná kurva.“

Odkývu mu to.

Vysadí mě na pult a přisaje rty na můj krk, ví, že tím mě dostane ze všeho nejvíc. Teda pokud by mě neudusil rozkoší. Nebo ze mě nevysál duši. Nebo mi nevyšukal mozek z hlavy. Což taky dělá s velkou oblibou. Má pravdu, jsem strašná děvka. Ale určitě za to může on. Těsně před tím, než zdušeně zasténám, mě napadne, že se ani nemám na co vymluvit, protože salát se dá udělat kdykoliv a ty pitomé bagety jsou nastavené.

Chce mě chytit za ruku, ale má smůlu, něco držím, hm, co jsem to vlastně -

„Yay, ty tu máš uhorku!“ zvedne hlavu a zní jako, ehm, vážně nadšeně, what the fuck?

Natočím hlavu. „No, říkal jsem ti, že jsem dělal snídani... to má přijít k rajčatům a tak.“

„Hmm, jasne,“ nasadí takový zvláštní, potměšilý a trochu nepřítomný zasněný výraz. „A Jakub...“ převezme salátovku z mojí ruky, zamračím se, co je? „...pamatáš sa, ako som ti v šatne v Prahe sľúbil -“

„Ne!“ vytřeštím oči a přímo cítím, jak se mi roztáhnou zornice.

„Čopak?“ pobaveně mě sleduje a neexistuje žádná možnost, jak bych mu to mohl vymluvit, ta skutečnost mě nutí cítit se bezbranně a jistě najednou.

„Nebudeš mi rvát do prdele zeleninu, sakra,“ procedím skrz zuby.

„Ale no tak, prečo nie?“

„Protože pak už v životě nestrčím do pusy žádnou okurku. Žádnou zeleninu. A já mám rád zeleninu.“

„Zelenina ťa má tiež rada, so let's make some love with it...“

„Ne. Ne, nenene-“