Chutně 2/3

Po milionech let se zase ukazuju na světle šedém svého blogu a plácám strašné kraviny.

(Jaké zklamání.)

Děti moje zlaté, já se moc omlouvám, ale já prostě vždycky zapomenu, co se po mně chce a co mám udělat.

ERR MALA VČERA NAROZKY! ^^

Popřejme jí všichni všechno nejlepší :3

Love ya, baby.

Název: Chutně
Pairing: Martin Pyco Raush/Jakub Prachař
Přístupnost: 18+
Věnování: Err ^^
Poznámka: Myslela jsem si, že to bude poslední část... nebude. Pardon. Na mou omluvu, další (poslední!) část bude asi dneska večer/někdy zítra. Nechci je házet hned za sebou a tak bych ráda trochu poupravila konec, jak to po sobě čtu, chce to něco víc epického :D

„Zelenina ťa má tiež rada, so let's make some love with it...“

„Ne. Ne, nenene-“

Přisaje se mi na rty a pohladí mě po tváři, opírá se o mě hrudí i klínem, jako by to bylo samozřejmé a normální, a ačkoliv jsem odhodlaný mu na to neskočit, cítím, jak povoluju, jak se moje rty roztékají a nechávají se vsáknout do jeho, tváří se sám pokládám do jeho dlaně, velké a hřejivé, chci udělat všechno, co mu uvidím na očích, ačkoliv vím, že bych neměl. Oh, sakra, proč mu nemůže stačit, kdybych mu uvařil kávu, objal ho a pustil jeho oblíbený film? Proč musí...

Oddálí se ode mě a sváže pohled s mým. Nejsem zvyklý na takovou něhu, rozhodně ne z jeho strany, a i když vím, že se tak chová jenom proto, abych udělal, co chce, dokáže mě to rozechvět a kdybych neseděl na pultě, podlomí se mi kolena.

„Ver mi,“ zašeptá. Výraz šílené oči sedí tím víc, čím víc se do nich dívám a čím víc mě svazují.

A já chci.

Je mi z toho špatně, ale chci.

Usměje se, vím, že jsem neskutečně čitelný, jeho úsměv je sebejistý a zářivý a vůbec, mně už je to jedno. Nechám ho kus té pitomé zeleniny odložit, i když vím, že se k němu ještě vrátí, a obtočit svoje ruce kolem mých boků. Jemně mě hladí, mile a starotlivě, líbá mě pomalu a něžně, ještě napůl mě přemlouvá, i když není k čemu, dlaně přesune na záda a přejíždí po nich v dlouhých tazích od shora až dolů k zadečku, kde jej zastaví deska pultu, takže se poslušně vrátí zase zpátky nahoru.

Připadám si jako panic.

Vlastně se mi tohle vůbec nelíbí.

Seru na to.

Chytnu ho za vlasy a polibek prohloubím, cítím, jak se směje, jak se směje mně, ale je mi to ukradený, jeho doteky se téměř ihned stanou dotěrnějšími, vášnivějšími a rozhodně méně cudnými, napůl se dusím nedostatkem vzduchu a napůl prostě prožitkem, ale kašlu na to, kašlu na to všechno. Náš polibek rozpojí a já se tak můžu zhluboka nadechnout, jenže asi třetí nádech plynule přejde v zasténání, když se mi zakousne do krku, vzápětí poškozené místo omluvně olízne a zase se na něj přisaje, pak trochu níž, ještě, ještě, začne mi oždibávat klíční kost a já mu zatnu nehty kdesi do zad. Natáhnu ruce nahoru, pochopí a více než ochotně mi sundá tričko, než se zase vrátí k místu, kde přestal, někdy mi po kůži přejede zuby a já se vždycky rozechvěju, protože je to tak krasné a tak jeho, sjedu dlaněma z beder na zadeček, jemně stisknu a on se mi zachichotá kamsi do bříška, což mě donutí překvapeně zavzdychat. Hladíme se všude, kam dosáhneme, a když nám to přestane stačit, spojíme zase svoje rty a oh, bože, chutná tak úžasně a já ho chci chci chci. Takže ačkoliv jsem si nemyslel, že tohle někdy řeknu a že to tak dokonce budu cítit, odtrhnu se od něj a vzrušeně zašeptám:
„Dělej...“

Což způsobí víc, než jsem čekal. Věnuje mi odzbrojující úsměv, chytne mě za zadek a zvedne z pultu, překvapeně vykníknu a automaticky obtočím nohy kolem jeho boků, což nás oba donutí zasténat a mě ujistí v tom, že nejsem jedinej, kdo se tady nemůže dočkat. Chvíli jenom tak stojíme a zrychleně dýcháme.

„Doprdele,“ zavrčí.

„No, o tom se tady celou dobu bavíme, ne...?“ zamumlám.

Znova se rozesměje, zakroutí hlavou a přenese mě na pohovku v obýváku, periferně zaznamenám, že má v ruce okurku a odkládá ji na konferenční stolek, ale neřeším to.

„Ostaň tu,“ přikáže a zmizí kdesi v ložnici, nebo kde. Spojím ruce nad hlavou a protáhnu se, tye, ať si pospíší! Tohle se nedělá! Aspoň si mezitím sundám boxerky, zajímalo by mě, kde skončilo to tričko, ale co, však ono se pak najde. Možná, hm. Když ne, ukradnu mu jiný.

Vrátí se a kromě širokého úsměvu na tváři má s sebou ještě lubrikant a kondom a hej, taky ho napadlo se úplně svlíknout, chytrý kluk! Hmm, počkat, takhle vypadá fakt dobře, škoda že tady někde nemám foťák... aw, začínám být stejně perverzní jako on.

„Mám tu zostať iba tak stať, alebo se vrátiť k tebe?“ zeptá se pobaveně.

„Ne, ne, poď sem!“ proberu se, posadím se na pohovce a stáhnu ho k sobě. „Mimochodem...“ vezmu mu kondom z ruky „...nevěříš mi, když říkám, že jsem zdravej?“

Povytáhne obočí. „Nie, neverím iba tej okurke.“

Chvíli na něj vykuleně zírám, než mi dojde, tohle je Pyco, sakra, a strašlivě se rozesměju, až se zvrátím zpátky dozadu, zůstanu ležet a jenom se směju. „J-Jo, v-vypadá docela pode-zřele, tye, možná b-bys ji měl-“ vyrážím ze sebe.

„Nie! Budeš ju mať v sebe, aj keby bola pozitívná!“

„Hej, t-to nebylo pě-pěkné,“ nemůžu se přestat smát, držím se za břicho, protože mě bolí bránice, a mrskám sebou.

„Hej, hej, bacha, bejby, vždyť si ublížíš...“ snaží se mě klidnit a vtiskne mi pusu na tvář, ale to prostě nejde, jako, doprdele, si ze mě dělá kozy, ne?

Protočí oči a odloží věci, co přinesl, taky na stolek, obejme mě okolo pasu, zaboří obličej do mých vlasů a zůstane jen tak ležet.

„Počkej, počkej, neříkej mi, že zrovna ty jsi přestal být nadržený zrovna když-“