3 - Skutečnost

Naaah, man. Totiž men. Totiž guys. Uhm, nevermind - Iane, zničila jsem si předkec v prvním řádku, to se mi normálně nestává, většinou si to schovám na ten druhý. Nevadí. Pamatujete na povídku Někdy? Ne? Nevadí, já taky ne. Ale dneska jsem nějak dokončila (ve dvě ráno, nechci to po sobě snad ani číst... proč píšu zásadně mezi první a třetí ráno?) další kapitolu, která byla rozepsaná dva měsíce. A už teď se mi podařilo zničit si charakter. Why not.
Jen abyste věděli, že jsem na vás nezapomněla. Pořád vás miluju! Ale ibalgin s horkym čajem víc...

Oheň, světlo a oheň, to ho napadne jako první. Tohle je peklo, opravdové peklo, musí být, co jiného by vypadalo takhle, co jiného by bylo takovéhle? Kromě všeho ostatního ho začnou bolet i oči, pálí a štípou, ale nenechá se tím odradit, bolest už s ním přece nic neudělá, je na ni zvyklý, je jeho součást, byla teď celou dobu jeho jedinou společnicí, největší důvěrnicí, která slyšela všechny jeho myšlenky, jsou staří známí, přátelé z doby dávno před tím, než se svět skončil, přestože se pořádně poznali až nyní, pořádně a zcela, bolest byla všude, v každém kousku jeho těla, tohle už mu nemůže nic udělat. Nezavře ty oči znovu, ne, ne teď, když se mu tohle konečně podařilo, nemůže se vzdát, nemůže toho nechat, snaží se myslet jenom na to, třeští oči do světla, které se v tu chvíli stává temnotou, neboť v něm není nic vidět, zaslepuje, vypaluje mu oči, ničí je a hystericky se směje.

Ne, počkat.

To on se hystericky směje.

Snaží se soustředit na něco jiného, zatímco se pomalu smiřuje s tím, že ztratí zrak. „Neboj, hej, no tak, nech toho, neházej sebou, sakra, vydrž přece trochu, sakra, DOPRDELE TAK LEŽ KLIDNĚ!“ Ten okamžitý přechod od konejšivého tónu k absolutní agresi jej vyděsí natolik, že opravdu ztuhne, a snad i jeho srdce vynechá několik úderů, než si zase vzpomene, co že to má dělat.

A on si taky pokusí si vzpomenout. Už si trochu přivykl tomu hroznému světlu, takže v něm začíná vidět obrysy. Trochu přimhouří oči, ale dává pozor, aby je úplně nezavřel, protože si není jistý, jestli by je dokázal otevřít znovu. Cítí se unavený, tak hrozně unavený, jako by otevřel tuny a tuny vážící kolosální brány někde v starodávných Mykénách, a ne jen oční víčka. Nechce se ale vzdát. Ne, ještě ne. Ne, když se zdá, že přežil. Nebude se vzdávat. A nezáleží na tom, že za to tenhle svět nestojí.

Však on mu ještě ukáže.

Snaží se soustředit na správné dýchání, není to tak těžké, protože pokaždé, když se mu plíce roztáhnout pod přívalem nového vzduchu, rozbolí se, jako by se měli každou chvílí, každou vteřinou roztrhnout, tak tenká a křehká – a poničená – se zdají být. Nutí ho to dělat klidné, dlouhé nádechy, protože stálá bolest se dá snášet lépe než její přívaly. Alespoň pro něj. Ale to možná bude tím, že se naučil bolest, která jej neupozorňuje na žádný problém, se kterým by mohl něco udělat, a jen tady prostě je, ignorovat. Jinak by se zbláznil.

Až teď si vzpomene na hlas. Pokusí se otočit hlavu na stranu a znovu se soustředit na zrak, trochu se rozkoukat, několikrát rychle zamrká, až jej z toho ještě více roztřeští hlava, ale pomalu si netroufne, nemusel už by víčka rozevřít, nemusel by se už vůbec probrat. Rozostřeně kdesi ve změti stínů rozeznaná obličej.

Rozevře rty, aby něco řekl, ale nevyjde z něj ani hláska, protože i ony na pohled nevinné polštářky se přihlásí o slovo a roztančí v něm další a další plameny bolesti. Pálí, tak neskutečně pálí, nikdy si nemyslel, že bude přesně vědět, jaké to je, když se někomu pálí kus těla. Jeho rty musejí být rozpraskané, bože, tak rozpraskané, že si ani není jistý, jestli mu ještě nějaké zbyly, jestli mu je neservala nějaká příšernost, jestli je nesežrala divá zvěř, která se přišla nakrmit z jeho masa. Ale jediná další živá bytost, která se teď zdá tu být s ním, promlouvá hlasem, který se mu zarývá do hlavy jako ty nejostřejší úlomky ledu, chladného a nemilosrdného.

„Nemůžu ti dát víc morfia, protože mi došlo, dokonce jsem ti dal ještě něco jinýho, co si ani nejsem jistej, co je... ale bylo to v oddělení analgetik. Takže buď tu bolest zvládneš, nebo umřeš. Vypadá to, že máš zlomenou lýtkovou kost. Nebo holení. Nemám tušení.“ A pak ten hlas zase zmlkne, nebo možná mluví dál, kdo ví, protože on už nedokáže vnímat. Zatímco mu v hlavě tepe krev, spolu s ní se mu stále a stále vynořují ta stejná slova, kterým nedokáže porozumět a přitom mu tak dávají smysl, slova, která ho i přes všechno, co se děje, ochromují ze všeho nejvíc.

Buď tu bolest zvládneš, nebo umřeš.

Nemám tušení.

Zlomenou lýtkovou kost...

Zvládneš bolest.

Nebo umřeš.

Umřeš.

Jeho mysl je natolik zavalena, natolik zahlcena celou touhle skutečností, syrovou a nesnesitelnou, tak ohavně krutou, až to prostě nemůže být jinak, skutečností obsaženou jen v několika drsných slovech, které se stále a stále opakují v ozvěně, jež se netiší, ale naopak sílí a sílí, naráží do jeho vědomí a tlačí se dovnitř tak naléhavě, že mu hlava exploduje v jednom velkém gejzíru a propadne se do nekonečné noční můry.

Umřeš.