Mokře

HA!!! Po téměř dvou měsících mě napadl název pro tuhle pičatou povídku! Yea, talent. Buď mám z povídky jenom název, nebo ten název nemůžu vymyslet. No dokonalé. Vážně. 

Název: Mokře (!!!)

Fandom: RPS, moderátoři ČSMT *facepalm*

Autor: Hifi

Věnování: Err (K Vánocům) (MILUJU tě, bejb, víš?)

Postavy: Martin Pyco Raush/Jakub Prachař, Martin Dejdar (a jakýsi osvětlovač, nebo tak něco) (a taky okurka)

Žánr: eehm... porno?

Varování: PWP 18+

Prohlášení: Celý příběh je smyšlený a nebyl sepsán za účelem urážky či pomluvy zmíněných postav

Video, kterým to všechno začalo. Povinně.

„Tohle ti daruju.“
„Ó, děkuji, Martine.“
„Nejdrahší okurka mého života, vážně. Už ji nechci ani vidět.“

Pokrčím rameny, co taky jiného. Mně stačilo se toho meče, nebo co to sakra bylo, dotknout, Dejdar tam seděl a nechal si on toho týpka poslepu málem uříznout ruku. Bylo docela logický, že teď dostane okurka trochu jiný význam.

Rozlučil jsem se se štábem i všema ostatníma. Nechtělo se mi domů, ani trochu. Ne že by to bylo nějak daleko, ale jet tam by teď znamenalo jít se všema ostatníma, kteří by na mě mluvili, a pak bych byl nejspíš ještě odchycen novinářema z všech těch hnusných bulvárů a to se mi nelíbilo už vůbec, krom toho, tady je všechno, co potřebuju – už jsme večeřeli, takže hlad nemám, a je nám tu s Pycem k dispozici pokoj, sice ne nijak luxusní, ale má stůl, skříň, postel a tak, a koupelna je tu taky, sice jen se sprchou, ale já se stejně docela nerad nakládám do vany, jako, přijde mi docela hnusné lehat si do vody, ve kterém plave přesně ta špína, kvůli které se vůbec myju, a navíc malé proudy vody krásně masírují a i ten zvuk, když voda stříká z hlavice a dopadá na tělo nebo kachličky je krásně uklidňující. Hm, hm, jo, myslím, že si tu sprchu dám.

„Um, zdravím, vy nejdete domů?“ zeptá se mě někdo na chodbě, asi osvětlovač, nebo tak, fakt nevím. Heh. Nějak mi nedošlo, že tu taky někdo může zůstat, i když asi ne přes noc. Ne že by mi to nějak vadilo. Jen je zatraceně divný, když mi někdo vyká. Nejsem tak starý, proboha.

„No jo, nějak se mi nechce se tam trmáčet a myslím, že Lucka, Martin a Jaro budou novinářům stačit,“ tak jako napůl vysvětlím moji absolutní nechuť k tomu být sám v tom velkém, luxusním bytě, kde na mě nikdo nečeká a kde nikoho nečekám já. Možná bych si mohl pořídit aspoň blbýho psa, nebo tak.

„Aha, chápu. Tak se mějte.“

„Taky,“ kývnu.

Není to daleko, za chvilku jsem v pokoji, možná zbytečně pospíchám, ale nemám zájem potkat ještě někoho. Jako první hned zamířím do sprchy, všechny věci odložím až tam. Vodu pustím až nedočkavě. Sáhnu po sprcháči, máme tu jenom jeden společnej, ani jednomu z nás se nechtělo sem tahat zbytečný věci navíc. Zajedu rukama i do vlasů, ačkoliv to není šampon, spíš proto, abych je rozcuchal a tak líp promáčil. Spousta pramínků teplé vody jemně narážejí do mého těla, unaveného po celém tom dnešku. Sprcháč sice smyju, ale ven se mi nechce, takže jenom tak stojím a spokojeně se opírám čelem o dlaždičky.

„Môžeš mi vysvetliť...“ zatraceně hodně sebou škubnu, když se mi cizí ruka obtočí kolem pasu a někdo na mě začne, seč tiše, mluvit, chvilku mi trvá, než mi dojde, že je to Pyco, což mě trochu uklidní, ne ale moc, nemůžu se otočit, když mě drží, i když jen jednou rukou, navíc stojí těsně za mnou, rty přiblíží k mému uchu, aby mohl dokončit větu, kterou sotva vnímám, „...prečo máš do hája v sprche toto?“ A přiblíží ke mně druhou ruku, ve které drží, ehm, okurku od Dejdary, respektive její zbytek.

„No...“ olíznu si rty, hlas se mi trochu třese, „to je... totiž... víš...“

„Uhorka?“ napoví mi trochu posměšně. A nepohne se ani o píď.

Protočím oči. „No, jasně, že je.“

„A prečo je v našej sprche?“ zopakuje.

„Nevím?“

„Hm,“ s odpovědí očividně spokojenej není, ale co mu mám sakra jako říct, hej, kejmy, víš, jsem si tu s ní takhle štrádoval přes půlku baráku a pak jsem byl moc línej hodit ji aspoň na postel, když ne dát ji do ledničky, nebo tak...?! „Tak to abychom na to přišli,“ rozhodne.

Nervózně si olíznu rty po druhé, ačkoliv na nás na oba padá nemálo vody, pořád mám v puse úplně sucho. „C-co chceš dělat?“ Bože, já jsem debil. Mělo mě napadnout, že tu může zůstat taky, a mělo mi dojít, jaký – hej!

Otočí mě, dost prudce, a namáčkne mě na kachličky, pořád to zvládá jen jednou rukou, tou s okurkou mi jen tak jako ležérně, aby se neřeklo, přidrží jednu ruku nad hlavou, je větší, starší, silnější. A hezčí. Ehh. Teď, když se mu mokré vlasy lepí na obličej, rty i tváře má z horka zčervenalé a všechny kapičky po něm stékají, dolů, dolů, dolů. Navíc se tváří asi jako fakt děsně milosrdný bůh pomsty. Což mě přivádí na myšlenku, že...

„Provedl jsem něco?“

„Nie,“ přiblíží svůj obličej skoro úplně k tomu mému, „až na to, ako dokonale si zasa vyzeral a ako roztomilo si sa tváril,“ a, ačkoliv jako hodlám něco namítnout, se mi přisaje na rty, jenom na chvíli, ale důrazně, a s dost pobaveným výrazem mě pozoruje, když se zase odtáhne.

Ten má co říkat, jak se tam šklebil, s těma brejlema, kdyby tak věděl, jak totálně k sežrání to bylo!

Zopakuje to samé ještě jednou, důrazněji, naléhavěji, svůdněji, vášnivěji, vyzývavěji, a mně nezbyde, než se přidat a do polibku se zapojit také, protože jeho rty jsou neuvěřitelně dokonalé, nemám šanci. Zdá se, že mu to udělá radost, nebo tak, protože začne být hravější a taky se pokusí dobýt moje ústa jazykem. A já se nedokážu vzpouzet podruhé. Vždycky je v převaze.

Rukou, která doteď spočívala na mém boku, mě pohladí přes celé bříško, jednou, dvakrát, potřetí, a úsměrně s tím, jak po opuštění mých rtů, napuchlých a chtivých, postupuje přes krk a klíční kosti dolů, sune se prsty nahoru, dokud jeho jazyk nepřejede přes jednu bradavku a prsty nepromnou druhou. Stojícího na roztřesených nohou mě nutí hasitě vzdychat a sám se divím, jak když neudržím první sten, si dokážu i tak uvědomit skutečnost, že by nás někdo mohl slyšet.

„No tak... tady... ne...“

„Nemáš provokovať,“ ani ho nenapadne uvažovat nad tím, že bychom mohli přestat, no jasně.

A já vlastně... nechci.

Je fakt, že asi nemáme moc času, kdokoli sem může přijít, ačkoliv dveře do koupelny jsou zavřené, klíče od pokoje nemáme jenom my. Možná si to taky uvědomí a proto se zase zvedne k mým rtům, které políbí jen rychle, spěšně, a znovu mě otočí, vyheknu, co chce jako dělat?!

„Vieš, napadlo ma, že keď za to všetko môže vlastne táto uhorka...“

Na kterou jsem už stihnul absolutně zapomenout. „Ne! To neuděláš!“

Zasměje se. Udělá. Vím, že udělá. A já mu koneckonců ani nebudu bránit – nedokážu to. Protože nakonec stejně nikdy doopravdy nechci. Protože ho mám rád a on je tak neskutečně sexy.

Kolenem mi roztáhne půlky od sebe a ve stejnou chvíli, v jakou mi začne jemně okusovat krk, se pokusí dostat do mého těla první prst. Vzhledem k tomu, že jsem uvolněný ze sprchy a taky už mu totálně nedokážu vzdorovat ani psychicky, když mi zatraceně tohle dělá, to jde dost snadno, což samozřejmě nezapomene okomentovat poznámkou o tom, jak krásně jsem si na něj za tu dobu zvyknul. Pche. Jsou to asi tři týdny!

Zasténám znovu, když najde prostatu, a i když přidá druhý ze svých prstů, kašlu na bolest. Pohybuje jimi líně sem a tam, roztahuje trochu od sebe, pokouším se uvolnit svaly co nejvíc, stále tekoucí voda mi celkem pomáhá. Natočím hlavu, abych si mohl na chvilku uzmout jeho rty, i když je to spíš naopak, on dobyje ty moje, zase. Nikdy jsem si nepřipadal tak submisivní jako s ním, přitom nijak dominantní není, nevím, čím to je. Možná jen, jak mě dokáže přemluvit naprosto k čemukoli, jak je pro každou špatnost, ale zároveň umí být v klidu a obejmout mě a starat se o mě jako o malé dítě, když to potřebuju. A právě teď prostě platí ta část, kdy mě přemlouvá. Znovu zasténám, jemu do úst, cítím, jak se usměje, možná spíš ušklíbne, a prsty opatrně vytáhne.

„A to si bol proti.“

„Jsi do prdele,“ zamumlám.

„To vieš že áno,“ slíbí mi a pořád se potuleně směje, „ale dámy majú prednosť.“

„Kašli na to...“ zkusím to, otočím se k němu čelem, vyprostím ruku a obejmu ho okolo krku, abych si jeho hlavu mohl přitáhnout blíž, k dalšímu polibku, doufám, že dostatečnému. Vlastně nevím, proč jsem tak proti, normálně by mi na tom nic nevadilo, možná jen nemám chuť, možná je to tím, že sem může někdo přijít, možná mám jenom z té pitomé okurky strach, když vím, že kvůli ní doháje Dejdar málem přišel o ruku.

...Jasně, strach z okurky. Ty už normálně přestaň přemýšlet, nebo si ublížíš, Prachař.

Koukne na mě, na tu pitomou zeleninu, na mě, na okurku, na mě. A neuvěřitelně mě překvapí tím, že rezignuje. Pokrčí rameny a odloží ji na poličku ke sprcháči, obejme mě okolo pasu, takže ho musím pustit a jeho dlaně chytit, abych je odstrčil, cítím jeho tázavý pohled, ukončím polibek a kleknu si.

„Eh, Jakub, vieš že -“

„Vím,“ odseknu. No a? To, že tohle normálně nedělám, neznamená, že se mi musí nechtít teď, ne? On mi zase nenarval okurku do prdele. Hm, to zní fakt dost blbě.

Jeho ruce zase pustím, abych ho mohl jednou rukou začít hladit po stehnech a druhou uchopit jeho penis do dlaně. Nejdřív jenom ukazováčkem jemně obroužím žalud, zkusmo párkrát přejedu celou dlaní nahoru a dolů, než ho chytím u kořene tak, aby se mi dobře zasouval do úst, což přijde hned vzápětí. Nepodaří se mi vzít ho celého, docela se dusím, ale vlastně dobrý, když to tak vezmu, čekal jsem, že to bude horší. Možná to bude tím, že mi nedrží hlavu kdovíkde ani zběsile nepřiráží, ačkoliv na něm poznám, jak se drží. S každým pohybem hlavy se pokouším dostat se dál, docela to jde, ale ne tak, jak bych chtěl, semtam aspoň kmitnu jazykem nebo zkouším sát a jeho vzdechy mě v tom dost podporují. Není tak hlasitý, jako já, ale o to radši ho poslouchám. Přecejen začne boky pohybovat, jenom trochu, v pohodě. Rukama se mi přehrabuje ve vlasech a sem tam zasténá, hodně tiše, je poznat, jak se drží, jak nechce, abych ho slyšel, ale já se nedám, chci. Začnu uvažovat nad tím, jestli to dokážu spolknout, až se udělá, a nejsem si tím tak úplně jistý, jenomže v tu chvíli mě chytne za ramena a vytáhne na nohy. Hodím po něm docela nechápavej pohled, co si myslí, že dělá? A on mě chytne za zadek, vyzdvihne mě a donutí obtočit nohy kolem jeho boků, zatímco mi vzrušeně dýchá do tváře. Krátce, vlhce mě políbí, zádama mě opře o kachličky a znovu se dere prsty k mému vstupu, aspoň nejsem jedinej, kdo dneska nemá chuť to nějak příšerně protahovat. Jeho ruce znovu odstrčím, pozvedne sice obočí, ale vyhoví mi. Znovu spojí naše rty a mezitím, co jazyk prozkoumává dávno známá místa, nasměruje svoji erekci k tomu správnému místu. Trochu to bolí, jako vždycky, ale dá se to vydržet, zvlášť, když takovýmhle polibkem, a ještě rukama, které opět začnou rejdit všude, kam dosáhnou, uklidňuje. Nepospíchá, jako, ne moc, kolikrát byl nedočkavější. Ty vole, mluvím, jak kdybych ho znal deset let.

Ukončí polibek a poprvé se ve mně pohne, skousnu si ret, příjemný to není, ale dobrý. Několikrát změní úhel, dokud znovu nenajde tu protivně malou uzlinku a nedonutí mě tak přidušeně vykřiknout. S tak trochu úchylným úsměvem na tváři začne přirážet pořádně, postupně zrychluje, což mě nutí okousávat si rty víc a víc, čehož si samozřejmě všimne, a ačkoliv i jemu sotva stačí kyslík, znovu se na mě přisaje a přecitivělé polštářky začne opečovávat svým jazykem, občas je jemně vsaje, na víc nestačí dech ani jednomu z nás, nebere si mě sice nějak tvrdě, zato kurva vášnivě, jeho dlaň sklouzne mezi nás, vyhledá náš klín, začne mě až zuřivě honit, seč se snažím mírnit, sténám jako ta nejlacinější kurva. Je mi to jedno, kašlu na všechno, kašlu na to, že násn můž někdo slyšet, kašlu na to, že může někdo přijít, stejně vím, že tohle ho vyhecuje ještě víc a to je přesně to, co chci. Pramínky teplé vody stékají po našich tělech a ohřívají je ještě víc, až myslím, že vybouchnu, horkem, slastí, prožitkem, a díky jeho doprdele vážně zkušené ruce se to nakonec vážně stane v podobně skutečně bouřlivého orgasmu, a pravděpodobně je to stáhnutí svalů, které jej doprovází, co donutí i jej vyvrcholit jen o pár chvilek později.

~^.^~

Ležíme na jeho posteli, tisknu se k němu z boku, vlastně na něm spíš napůl ležím a objímám ho okolo pasu, on se mi prohrabává vlasama a objímá mě tak, že je to vlastně spíš natiskování na vlastní osobu. Takhle je mi strašně příjemně. Jsem rád, že jsem fakt nejel domů, protože bych tam akorát sám čuměl na telku nebo dělal něco obdobně zábavného. A taky sám usínal. Všichni tady vědí, že šíleně nesnášíme, když nás někdo budí mezi půlnocí a šestou, takže sem nikdo nevleze, ačkoliv je to kec. Ale dobrej pocit, že v jeho náručí jsem teď totálně v bezpečí.

„Vieš...“

„Hm?“

„Asi milujem zeleninu.“

„A já si naivně myslel, že to budu já, a ona zelenina,“ hraně teatrálně vzdychnu, ačkoliv jsme si nikdy neřekli, že se milujem ani nic takového, vlastně spolu ani nechodíme, prostě jen... nevím. Nechce se mi to definovat. Nepotřebujeme to.

„Nie. Som na tebe závislý,“ tiše zazpívá.

„Měl jsi jít do Talentu, zlato.“