Ponížený

Yea, dokonce i já už jsem si nějak oblíbila tuhle povídku. (A taky blogspot. Love ya, kejmy!) Pokračování stále není, zato stále je první díl (překvapivé jak sviň, což?) a třeba se najde někdo, kdo ho ještě nečetl. Mimochodem, nečekejte v tom pokračování nijak extrémně moc sexu a tak, okay? Spíš... psychickej teror. Hold asi neumím psát jiné povídky, než psychologické. Někdy k zabití. Ale myslím, že nějaké té úchylné scény se dočkáte taky a všichni budem spokojení. hah.

Název: Ponížený

Fandom: Originální

Autor: Hifi

Postavy: Zack a pár ostatních týpků, kteří zatím nemají jméno, ehm

Žánr: akční, násilí, shounen-ai

Přístupnost: 12+

Nádech.

Ještě, ještě, ještě, ještě, ještě! Jeď!

Výdech.

Kamínek, malej, ale zkazí to, vykolejí, neudrží se, ještě se ohlíží dozadu – pád. Odře si lokty. Ale to je nic vzhledem k tomu, s čím teď může počítat.

Smích. Někdo do něj kopne.

„Myslel sis, že nám utečeš, jo?“

„Sráči!“

„Naivní magore.“

Pokusí se zvednout, ale ve chvíli, kdy ho někdo popadne a hodí s ním na kapotu nejbližšího auta, si přeje spíš, aby mohl zůstat ležet, dokud neodejdou. Schoulit se do klubíčka a tiše kňučet. Takhle neudělá nic.

„Rychle!“

Prohrabávají mu kapsy, vezmou peněženku, mobil i klíče, myslí si, že nevědí, kde bydlí, spíš aspoň doufá. MP3jka i se sluchátkama je taky jejich, stejně tak občanka, jen tak zastrčená v košili. Vezmou mu všechno. Jasně, že mu vezmou všechno. To je to, co potřebují. Všechno. Pocit destrukce. Ne prachy. Oproti nim je kostelní krysa. Z studeného, opuštěného, hnijícího kostela. Nikdy si nemyslel, že je na tom nějak špatně, dokud nepotkal je. A to ještě nejsou z té totálně nejvyšší vrstvy. Nikdy si nemyslel, že mu někdo může ublížit, že se nebude umět bránit, dokud nepotkal je. Zapře se někomu do hrudi, snaží se odstrčit ruce, tím pevněji ho drží, bolí to. Doufá aspoň, že ho tolik nezbijou. Ví, že někdy jim jde fakt jenom o to, že přijde o co nejvíc. Potřebují, aby přišel do školy. Potřebují, aby viděli, co z něj zbylo. Obláček deprese a ponížení a ztracenosti.

Slyší, jak někdo z nich něco dělá s jeho kolem, patrně ho zničí tak, že už se nebude dát opravit.

„Ještě něco?“

„Ne.“

„Zbijem ho?“

„Jděte napřed, Liz bude čekat. Trochu mu vysvětlím, že před náma se nezdrhá,“ - Ale klaní, no jasně, pomyslí si - „a pak za váma přijdu.“

„Okej.“

„Co tohle?“

Další řinčení kovu, asi kopli do kola, v hlase je úšklebek. Šetřil na něj celé prázdniny, padly na to všechny brigády.

Někdo mu ještě jednou vrazí, má pocit, že tu čelist musel přerazit, navíc mu prsten natrhne ret a několikrát škrábne, další ho prudce zatahá za vlasy, škubne s jeho hlavou. Moc toho nevidí. Má přivřené oči. Nechce to vidět. Nechce vidět, že nemůže nic dělat. Slyší kroky. Možná, že jednomu by se vytrhnout mohl...? Jo, oproti nim je to tintítko jak něco, ale co kdyby? Dokáže běžet dostatečně rychle. Snad. Pořád jenom doufá. Měl by spíš něco udělat. Ticho. Už odešli. Otevře oči, týpek, co tu zbyl – překvapí ho, že je to zrovna ten, co je vede, že ho tu tak snadno nechali, nemusí bejt pořád někým obklopenej? - jej drží za jednu ruku nad loktem, druhou mu sice strčili pod vlastní záda, ale je volná, cizí koleno tiskne jeho nohu k autu, bolí ho záda. Opatrně se podívá do jeho obličeje. Hledí za svými kamarády.

Za ruku pod zády se zapře, nějak se zvedne na nohy, otočí se a zkusí se rozeběhnout, snad se mu podaří využít nepřipravenosti svého hnědovlasého trapitele a vytrhne se, oči jsou doširoka rozevřené, teď je důležité každý detail, zvládne to, určitě, musí!

Ale místo toho je jeho zápěstí sevřeno ještě pevněji, je hozen na nejbližší zeď a pevně přitisknut.

„Co si myslíš?!“ Neřve. Šeptá. V tomhle tichu, které mu hází do obličeje jeho vlastní bezmoc, znásobenou na maximum, to vyznívá o to hrozněji. Zachvěje se. „Co si kurva myslíš, že děláš?!“ Znovu. Tentokrát se třást nepřestane, drobné chvění tu zůstane.

Vyzvedne ho trochu výš, hrubě, tlačí silně, cítí, jak mu drsná omítka zdi roztrhává tričko a zarývá se do kůže zad, sykne, bolí to, sklopí oči, nechce vidět tu tyranskou tvář a nechce, aby brunet viděl jeho bolest. Tohle je to, o co mu jde, o co jim všem vždycky jde. Tohle je to, co mu nesmí dát. Cizí tělo se namáčkne víc na něj, patrně už nechce riskovat další odpor. A za troufalost se teď musí zaplatit.

Ano. Dostane pěstí do břicha. Ne zas moc silně, přesto má pocit, že vyzvrací vlastní žaludek a nakonec se udusí střevama, co budou následovat hned poté. Třeští ho hlava. Neví, co s ním teď bude, a nemůže to nijak ovlivnit. Nemůže udělat vůbec nic. Nepomůže přemlouvání. Nepomůže slibování. Nepotřebují sluhu, dolízá k nim spousta lidí, kteří jsou mnohem loajálnější, protože nemají hrdost a vidí prachy. Jestli se hne, jenom to zhorší, jestli bude prosit, jenom to zhorší, jestli se bude modlit, jenom to zhorší. Dávno došel k myšlence, že si museli podplatit Boha. Ani si neuvědomí, že vzlykne.

Nic nemá cenu.

Zvedne mu hlavu. Ví, že se na něj musí podívat. Všimne si, že slzí. Už skoro přestal vnímat, co ho bolí, co mu je, jak je na tom jeho tělo, je to zbytečné. Před ním výsměch a on sám je čistou, ryzou neschopností

„Nebreč.“

Snaží se. Nemůže. Chlapec – je jenom o dva roky starší než on, ale ten tělesný rozdíl je neskutečný – jej vyzvedne ještě výš. Záda se zase ozvou, ještě víc, rozcitlivělá. Znovu vzlykne. Proč se na to nemůže vykašlat? Proč se musí snažit přežít co nejlíp ještě potom, co je chycen?

„Oh bože.“ Domlouváš se s ním, že musím ještě po smrti na mučení k ďáblům? napadne jej. „Ty jsi fakt,“ dýchne mu na tvář, „totálně nemožnej.“ Sotva ho přes slanou vodu v opuchlých očích vidí, tedy je zavře. Do jednoho jej taky někdo uhodil, nejspíš bude mít monokl, už teď to bolí. Všechno bolí. Bezmocnost nejvíc.

„Naprosto, hm.“ Nechápe, jak může takový melodický hlas patřit někomu takovému. Pár slz steče po jeho tváři, tečou do ranek, kde pálí. Něco měkkého se jich dotkne. Něco příliš příjemného na to, aby to sem patřilo.

Otevře oči, o kterých si ani neuvědomil, že je zase zavřel. On – ten, kdo jej zmlátil - ten, kdo jej stále bolestivě tiskne ke zdi – kdo mu vzal všechny věci – ten, kdo jej ponížil - právě ten a nikdo jiný... slíbává... jeho... slzy?!

Brzy rty od jeho tváře zase oddálí.

„Konečně jsi přestal fňukat,“ poznamená klidně.

„Ale – ale -... co to... co to dě-“

Protočí oči a tentokrát svoje ústa přitiskne na ty jeho. Vytřeští oči. Nechápe, ani trochu ne. Chlapec již neudělá skoro nic. Chvíli takhle zůstane, pak rty pohne, vystrčí špičku jazyka, ale jenom s ním přeje po cizích růžových polštářcích, pak se zase odtáhne.

„Jak se jmenuješ?“

„...Zack.“ Překvapí jej, že skutečně odpovídá.

„Dobře, Zacku. Podívej. Já si tě tady teď...“ přesune se rty k jeho uchu „...prostě ohnu přes to auto a když budeš hodný, tak ti vrátím třeba občanku a klíče, hm?“

Potřebují, aby přišel do školy. Potřebují, aby viděli, co z něj zbylo. Obláček deprese a ponížení a ztracenosti. Jasně.

Obláček ponížení.

Udělá z něj děvku.