To na životě záleží, víš?

Místo bráchy a jeho přítelkyně mám v pokoji dvě štěňata. Nadávají si, lechtají se, urážejí se, mlátí se a vzápětí propadnou strašlivému záchvatu smíchu, konkurujícímu i těm našim s Janette, a když si ještě chvíli počkám, ano, tři, dva, jedna, padnou si do náruče a jenom tak leží a spokojeně vrní a ticho. Ale pak zas začnou.
Počkat, musím je odtrhnout, Bára ho škrtí.
(Ale prý jí řekl, že je blbá, tak na to má právo.)

"Tye, že tys něco hulil."
"Jasně, píchám si marihuanu."

Miluju jejich rozhovory.
A baví mě zastávat se Báry, protože nikdy není v právu a brzo jí docházejí argumenty, protože tu žádné nejsou. A taky proto, že na nich nezáleží.
Je tu tma, svítí na ně jenom bráchům monitor, posloucháme divný starý písničky, rytmický, pohybový a jednoduše fajn, takový, který všichni odněkud znají, ale nevěděj odkud, nevěděj ani text ani od koho jsou ani ze kdy to přesně je ani nic. A my taky nevíme.
Na co taky.

Lidé jsou zábavní.

"Tě podžíznu."
"Zavšivenym dredem."
"Nemám vši!"

"Spadneš!"

"Zlomim ti záda."
"Jó!"

"To je dobrý, sundat si helmu ve vesmíru."

Aha.

Spamspamspamspamspam

Už dlouho tu nebyl žádný spamovací článek.
Vlastně abych byla přesná, už dlouho tu nebyl žádný článek.
A vlastně na tomhle blogu nebyl ještě žádný spamovací článek.
Ehm.

Útržky z maturiťáku

Cesta tam. Matka nedávající smysl. Matka zabírající moc místa. Hlasitá matka. Oslnivá světla okolních aut. Bolí mě ruce, ještě z aquaparku. Matka dělající ze mě věšák. Cesta po dlaždičkách, podpatky snažící se mě zabít.
Záchody. Mašle nechce do vlasů. Elektrizují a včerejší voda je udělala zrzavé. Vlasy mě štvou. Nádherné boty všude kolem. Chuť to lidem říkat a vzít si je. Náš stůl je vtipný. Stejně jako všechny ostatní.
Předtančení. Se samýma klukama působí ještě vtipněji než stoly. Údajně slavný moderátor, kterého bych měla znát. Neví, co říkat. My nevíme, kdy tleskat. Černí jsou lepší. Nic nevadí. Brácha je černej. Prej. Nic nevidím, sundávám boty a stoupám si na židli. Módní přehlídka sponzora, všude krásné holky s dlouhejma nohama a vlasama. Nástup na šerpování, Š je ke konci abecedy, bejb. Fotky hrocha u Hrocha. S mincema v dlaních se špatně tleská. Centy a pajdy, lidem došly normální drobné.
Uvědomění si, že svýho bráchu uvidím naposledy už za pár měsíců. Pár vzpomínek. Není tu papír. K trhání. Nostalgie.
Strašně moc koly. Zjištění, že palačinky nevedou. I když jsou v jídelním lístku. Who cares. Vcelku dobří tanečníci, vcelku dobrá kapela. Sexy košile. Koneckonců. Konec konců. Napadá mě povídka. Basák má bezva výraz a skáče. Týpek, co je v kapele navíc. Připomíná mi Kučerovskýho, ale ten navíc není. Matka moc kecá. Tancování s otcem i otcem matky. Nic neslyším. Tohle je lepší.
Kouzelník, vážně? Myslel si, že je vtipný. Má bordel v hudbě, jak neodpustitelné. Umřeme mladí. Touha mít tady knihu, zápisník nebo život. Lidi, co mě zdraví. Neznám je. Chci palačinky.
Znovu matka, tentokrát mě vytahuje na záchod, protože je lepší, aby mě případně zabili taky. Štvou mě moje vlasy. Zrovna hrajou Imagine. Nikdo ničemu nerozumí. Zápory.
Vtipný stůl jako výhra ve vtipné tombole. Opadávající výzdoba, balonky všude, lidi je praskají. Dort za sedm stovek, umělec nepřiznávající vlastní umělectví.
Slečna s úžasnejma nohama ve velmi krátkých modrých šatech. Jestli to čte, chci její číslo.
Cesta zpátky. Znovu matka znovu zabírající moc místa. Pomlouvání otce a věcí i lidí, co má rád, ignorujíc u toho jeho přítomnost. A skutečnost, že řídí.
Bolej mě ruce jak sviň, seřvání, že toho beru málo, když mám kurevsky těžkou tašku, cizí kabelku, svoje boty a kabát. Ona nese deštník. Musí si přece držet šaty.
Tohle sem nepatří.
Billy Talent puštění na minimum, aby mi nepraskla hlava. Pořád chci palačinky.

#Ležet v posteli a poslouchat hudbu

Nějak jsem si uvědomila, že tahle rubrika je vlastně obdobou projektu 1000 věcí, co mám ráda. Nevermind.

Absolutně nevím, kdy a jak a proč and whatever došlo k tomu, že už dokonce i POSLOUCHÁM zrovna One Direction. Ale je to vtipné. A asi jsem právě ztratila 90% čtenářů, hah. Nevermind podruhé.

Keigh mě nakazila. Což je celkem vtipné, vzhledem k tomu, že je sama téměř neposlouchá. Nikdo z nás přece nemůže za to, že jsou zajímaví! A mají skoro stejně stupidní humor jako my! (Rukáv!)

(that's what i'm sayin about)

Ne, vážně. Nemám ráda většinu jejich věcí... ale něco se dá poslouchat. A tohle je strašně chytlavé. (Vlastně je to jenom cover, a navíc projekt na záchranu afrických dětí... Afrika je už sice trochu ohraná, but okay, why not.) A miluju Eda Sheerana. (To absolutně všechno vysvětluje.)

Ale na Losty stejně nic nemá.

#Bravery, Ian.

ya know