Tough

Některé věci... jsou těžší, než jsem předpokládala.

Donutit se fungovat, třeba. Vážně jsem... nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by se sesypával tak snadno jako já sama. A já o tom vím, vím, jaká jsem, a stejně se to... nelepší. Cokoliv udělám. Hádám, že seberealizace skutečně nikdy nebude všechno, že? Ne že bych tomu někdy věřila. Snad jen... doufala, možná. Bylo by to pohodlné. Bylo by to snadné. Oh, bylo by to tak snadné.
Ale věci nejsou snadné.

Takže... tady jsem, zpívám si Teenagers v tak trochu smutným tónu a tvářím se, že vím, o čem tohle všechno je. Nemám ale ani tušení. Trávím poslední dny sledováním dosud neviděných sérií Supernatural a tvářím se, že to dává smysl. Sledování, myslím. Seriál jako takový by snad ještě smysl měl... Ale sebou si nejsem tak docela jistá.
Taky se... distancuju od lidí, dost. Je to asi to jediný, co teď můžu udělat, abych nikomu neublížila, správně? Neměla jsem... tam chodit, hádám. Ono by se... nic nezměnilo, jen... asi... nevím. Trochu to bolí. Ale to všechno, i ty pěkné věci.

A mluvila jsem s ní. Psala si. Whatever. Věci se... lepší, v tomhle směru. Myslím, my dvě. Se zlepšily. Pravda? A já se nezlobím. Nemám žádný důvod se zlobit. Mrzí mě, že sis to myslela. Mrzí mě víc věcí, pravda. Víš přece, víš, nevrátila bych je zpátky, jen. Cítím lítost.
Soucit dělá hodně, říkej si, co chceš.

Vlastně bych bez něj nebyla vůbec nic. Ale to i bez tebe.

Aye, fuckers

(Nemyslím ten nadpis hnusně!)

Přečetla jsem si svůj starej blog, opět. Je to... vážně hodně zvláštní. Chybí mi to, ty časy, a líbí se mi některé moje staré myšlenky, i když jsou pitomé. Možná proto, že je chápu. A i když jsem byla nenávistná, prohnilá a na všechny hnusná, i když jsem dělala samé pitominy, i když jsem se vztekala místo toho, abych šla a něco s tím udělala... hrozně mě překvapuje, jak mi to chybí. Jak sama sobě chybím. Chybí mi všichni ti lidi, kteří mě ujišťovali, že neboj, Hifi, it's absolutely okay, we're just like you a já jim to žrala, brala jsem to, protože to bylo to nejhezčí, co jsem v té době dokázala přijmout - že nejsem sama, kdo je úplně v háji. Dneska by mi bylo smutno, že se nemají dobře, ale tehdy? Tehdy to bylo jen na placák. Všichni jsme se přece měli blbě - a abychom s tím něco dělali? Nebuďte směšní, to se přece nedá.
Jak silně jsem o tom byla přesvědčená. Jak silně mě o tom všechno a všichni přesvědčovali, pravda? Chtěla jsem změnit svět. Haha. Bez toho, abych nejdřív změnila aspoň ten svůj. Určitě.
A proto mě pořád víc a víc zaráží, že vždycky, když si na svůj blog vzpomenu, vlezu tam a přečtu si tu dokumentaci sebe sama, ještě pořád můžu říct, že ničeho nelituju. Všechno to bylo dobré. Bylo to dobré tím, jak špatné to bylo. Z čeho bych se jinak pozvedla, správně? Čeho bych se jinak obávala, kdybych se nevymáchala v tom nejhorším, co bylo tehdy k dispozici? Čím bych se posílila? Co bych proboha vůbec dělala?
Nějak se nechápu, vážení. Tohle bych si neměla myslet.

Já prostě nevím, jaký názvy dávat článkům, děcka, sorry

Čtu výkecový články ostatních lidí a nějak jsem si uvědomila, že sama nemám potřebu je psát. Proto se ptám: WHAT THE FUCK IS WRONG WITH ME?
I když je to vlastně naopak.
Čím je mi líp, tím míň takovýhle věci píšu.

Je trochu vtipné, když vám vlastní otec řekne "Vítej v rodině." Chtěla jsem odvětit něco jako No, thanks, ale nějak jsem to nestihla, protože zavřel dveře. Stane se. Párkrát za život.

Život je hrozně vtipné slovo.

Utahuju si z věcí, které vůbec nejsou vtipné, protože nemám co jiného na práci, a taky proto, že na kvalitní humor se nevzmůžu. Jsem příliš unavená a příliš se směji a příliš toužím po čaji, který nemám. Občas mě něco naštve a já jsem se naučila plakat. Je to... hrozně zvláštní. Osvobozující. Prostě vám z očí spadne pár kapek slaný vody a to je všechno - a vám to hrozně pomůže. Trochu se dusíte a trochu se smažíte a nakonec je všechno mnohem snesitelnější a část té tíhy z vás opravdu zmizí. Proč jsem si myslela, že to není dobré? Proč jsem nechala sama sebe zapomenout, jak se to dělá? Ale nevadí.
Never regret, hm?

Nothing Really Matters

(if angels can fly with their small wings, okay, baby, I can love you with my sick heart, and I do, I do, trust me, please) - skládám písně bez melodií a vůbec mě to nesere, i tak si je zpívám

Really, what's wrong with me?

Píšu tenhle článek už asi týden a i na tom se hrozně směju.

Komenský není vůbec tak nečitelný, jak všichni tvrdí, zvlášť, když k tomu máte výkladové poznámky té jeho staré češtiny. I když i ty jsou dost staré, ehm. Ale jednoduše, někdy bych si chtěla zajet někam do sedmnáctého století, páč ta mluva je vlastně hrozně komická. Půjduť a podívám se, co pak ten svět jest, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, avšak vlastníma očima aby se nehledělo. Why not. Měla bych si přečíst nějakého Vančuru, ale mám doma ještě Hemingwaye a Poa a Dostojevského a Remarqua a Twaina a... co dělají v mé knihovně Fráňa Šrámek s Otčenáškem? Nah, nevermind. Stejně musím dát přednost povinné četbě, což vůbec, ale vůbec není pěkné. Nah.
Ale na Alighieriho se těším...

Čím dál tím víc se těším na vysokou a zároveň mě trochu děsí, že přijde už za tři a půl roku. Děsí mě maturita, a to tak, že velmi.

Jinak, předělala jsem blog.
Asi jste si všimli, yay.
V menu nově najdete taky blogy, kam lozím, páč se tak nějak ukázalo, že na tenhle už lidi chodí i primárně kvůli povídkám. Proto jsem taky do úvodních keců pod záhlavím zařadila odkaz na můj offic. blog, kde najdete povídky, které aspoň trochu za něco stojí, na rozdíl od tohodle odpadu, nah, nah.

~

Už mám čaj! Mátový. Ten normálně nepiju, ale mám detoxikační týden a máta čistí střeva. Skutečností zůstává, že mi celozrnné pšeničné chlebíčky vypadající jako polystyren bez pomazánkového másla prostě nechutnají. Zato salát si musím šetřit, aby mi vystačil.

Na akademii máme vymyšlenou hroznou blbost a sbor je celý v prdeli, ale tak, že totálně. Chodila jsem tam tři měsíce úplně zbytečně, protože se nakonec ukazuje, kolik lidí nebude moct přijít, a jako pardon, ale já Tears In Heaven bez kytary zpívat nebudu. Prostě nebudu, jasné?!

Žemle.
(je to prostě jenom vtipné slovo)
(hej, nějak moc vtipných slov na ž)
(ok, dvě, no)

Někdo by mě měl jebnout kamenem po hlavě.

Není tu místo pro

...chtěla jsem napsat "štěstí", ale to slovo je tak nepříčetné, tak výsměšné a zoufalé, že mi dělá potíže mít ho vůbec v článku.

Jediný, kdo mě dokáže...

Vločky chtěj lítat, ale padaj. (Janette)

Dnes
     zjistíme
            především
                      podstaty
                               vlastních
                               duší
                               ve vlastní
                               šťávě
                                     dusících se.

Describe your family in one sentence:
                                                      I don't have any.

Kvůli tomu, že se nic neděje, se děje všechno. Kvůli tomu, že se nic nesype, se mění hory. Kvůli tomu, že žijeme, umíráme. Říkáme nakonec a přitom v konec nevěříme, nevíme o něm nic, protože nic není, a ještě tvrdíme, že každým koncem začíná něco nového. Jak to s tím ale souvisí, sakra?!

Čím víc se zlepšíme, čím víc toho dokážeme, čím víc se snažíme

tím do větších sraček spadneme.

Slibuji, že už nikdy, jenom proto, abych nakonec stejně znovu umřela.

Po Čase roztrhávání má přijít Čas sešívání, ne?

Ale je to jenom čas. Nikdy nepřijde a neobjeví se za rohem s úsměvem na rtech.

(Nemá rty)

Co mi ukradené není

Už se ani nebudu omlouvat; moje povinnosti jsou mi poslední dobou tak ukradené, až je to jedině k zoufalému smíchu. To je poslední dobou jediné, co mi jde.

Co mi ovšem ukradené není, je, jak se všechno sype. A já nevím proč. Dokud šlo o mě, o moje pocity, o moji školu, o moje vlastnosti, o moje schopnosti, bylo to v pořádku. Prostě jsem si myslela, že dělám něco špatně, nebo karma, nebo cokoliv, ale prostě jsem to byla já a já to musela řešit - ne, že bych skutečně řešila.
Ale když oni jsou v háji i všichni ostatní...
(Dobrá, abych nepřeháněla. Janette se má dobře, je šťastně zamilovaná. Naopak, krůček od smrti byla před rokem.)
Ani nevím, co cítím.

Bezmoc.

Snažím se přesvědčit sama sebe, že nemám pravdu, ale důkazů je příliš mnoho. Špatných věcí je příliš mnoho. Zla je příliš mnoho. A mě, mě je málo.
Omlouvám se.

A co když víly neuměj tančit, co budem dělat pak, Jimmy?

Zrovna jsem si přečetla celý svůj bývalej výkecový blog. Je to zvláštní, nejsem zvyklá na tenhle druh nostalgie - většinou mi něco chybí s tím, že se k tomu jednou budu moct vrátit, nebo mi to chybí s tím, že to bylo stupidní, ale v tu danou chvíli fajn a naplňující - ale mě tak nějak tahle moje minulost vůbec nevadí. Neříkám, že byla dobrá nebo dokonce ideální, ne, jasně, že nebyla, ale to je přece jedno, ne? Hlavně že nějaká byla a něco se dělo a já žila a žiju pořád. A taky nehodlám přestat. Což zní trochu jako problém.

Jsou tři ráno a já nemůžu usnout a nevím, co mám dělat, protože mezi všemi těmi polštáři a peřinou je mi takové teploteploteplo, oh můj Iane. Nevím, možná bych měla prostě otevřít některej z dokumentů a začít psát, že? Nebo prostě dělat něco produktivního. Ale co to vlastně je, produktivní? Myslím tím, jasně, že vím, co je produkt, ale co to ve skutečnosti přinese? Protože pokud udělám něco jenom proto, abych to udělala, ale samotnej výsledek nestojí za nic a nepřinese nikomu nic a já z toho nezískám žádné zkušenosti, tak k čemu to bylo? Tím nechci naznačovat něco o tom, že bychom neměli dělat nic, tyhle kecy mě strašně štvou, protože tak dávají smysl a jsou tak strašné. Ale co už s tím. Jen prostě.. nevím, co chci říct, zase. Nebo možná ano, ale nevím, jak. Což v tomhle světě vyjde na stejno. Uvidíme se za všema těma mrakama, babe.

These clouds are gray that I'm living under.

Prostě se všichni pobavme a nakonec postřílejme, protože partyyyy a tak, no.

No a pak přijde Hif a udělá z toho there clouds are gay

Sakra, chtělo by to mít aspoň malý tušení, o co v tomhle světě jde a čím se platí a jakej je kurz, ale ne, orientace ve vesmíru nikdy nebyla moje parketa, a navíc mi ani nedali mapu, hajzli. Možná bych si pro ni mohla dojít dodatečně, ale stejně už bych nenašla start, nikdy bych ho už nenašla. I když mám takové tušení, trochu neblahé, že se nadchází pod kloboučkem tady toho hříbku, ale nebudu tam lízt, abych to zjistila, že jo.
Takysemůžemzeptatslunce.

WHAT I WANT TO SAY TO WORLD

WHAT I ATE TODAY:

PIECE OF CAKE
CHIPS
LITTLE PIE
PLATE OF SOUP
PORK STEAK WITH POTATO SALAD
DONUT
APPLE

AND IT'S JUST SIX PM AND I'VE NOT HAD DINNER YET, OKAY?!

SO DON'T CALL ME FUCKING ANOREXIC MOTHERFUCKERS

Takový jakože krátký oznam, bo co

Umm, hej, ahoj, děti.

Jako, já na ten blog zase seru nestíhám, já vím, pardon, pani, pardon.
Benjee mi nedávno napsal komentář a ptal se po své povídce. Budou, jářku, budou, i s kapsami. Všechny, co jsem kde slíbila. Jenom si na ně budete muset počkat - pěkně počkat. Mojí momentální prioritou je jedna skoro hotová... pak ta Beejeho, pak Ai, Beejeho drabble a znovu Ai, aspoň tak nějak bych to viděla - a samozřejmě bych ráda konečně pokračovala v A snít... a pořádně to rozpracovala.
Teda, mojí nejdůležitější povídkou je samozřejmě pořád Nekonečno, ale to není na tomhle blogu, že.
Já jen, kdyby se po své povídce ptal ještě někdo.
SORRY, guys.

Ale ujišťuju vás, že tenhle gif vás zabaví na mnohem delší dobu, než moje články.

Chci tu sušenku.

Návrhy

Jenom jsem vám chtěla říct, že vás miluju, a poprosit vás, pokud máte jakýkoliv nápad na povídku či něco podobného, abyste mi ho tady napsali. Na tenhle blog se dostávají většinou slash/yaoi věci, ale píšu i jiné, ehm, normální povídky, které se ale jednoduše objevují jinde (někteří vědí). (Vlastně tenhle, resp. ještě minulý blog vznikl kvůli výkecům a pak chtěli lidé číst moje úchylácké povídky, které bych jinak nezveřejňovala, tak dostal druhej smysl.) (Hamoun.) Byla jsem přemluvena i k femslashi/yuri, vlastně mám teď rozepsanou dokonce jednu kapitolovku, která je tak nějak yuri, takže se asi dá říct, že už jsem se to naučila psát.
Úspěch, hah.
A napadlo mě, když už takhle průběžně přijímám různá zadání a přání a podobně... jestli by třeba někdo nějakou povídku nechtěl.
Neříkám, že všechno, co si na mě vymyslíte, fakt napíšu, ale budu se snažit. Aspoň něco podobného. Na stejný pár, třeba.

Um, takže, to, co po vás tak nějak případně chci, je název fandomu, jeho druh (film/seriál/anime), postavy,, resp. pár - ocenila bych nějaký obrázek s tím, že "ten vlevo se jmenuje X a ten vpravo Y" a prostředí, naznačení děje, okolnosti... něco takového, co vás napadne. Nebo popis postav, když budou originální - naznačení povah by mi asi taky nevadilo... vlastně si je tak jako tak budu muset zjistit.
Nebo mi můžete zadat drabble, tj. několik slov (většinou je to 5-10 zadaných slov/100 slov drabble). Čím podivnější, nesouvisející a nenapsatelnější, tím líp.
To samé v případě párů. Chybí vám na netu, protože jste asi jediní na světě, kdo ho shippuje? Why not. Tohle mě baví. (Aneb ČSMT slash.) (Nebo já sama, co shippuje pár Style.) (Kyle a Stan.) (Ze South Parku.) (V životě jsem neviděla ani jeden díl.) (I'm not even sorry.)
Jenom po mě, prosím vás, nechtějte nic na Bleach. Nehodlám koukat na tu miliardu dílů... stačí, že sleduju Naruta. (Eeeeehm.)

TY ZÁVORKY SI ZA TO MŮŽOU SAMY.

Let's talk about...

...ehm, everything?

Ne, já jenom, chtěla jsem vám pár věcí.
(Všichni mají nějaké nečlánkové období... můj bloglovin je pořád prázdný. Bé. Pište!)

Zaprvé, pokračování Poníženého nebude. (Jestli na něj vůbec někdo čeká ještě.) Pardon. Měla jsem vymyšlenej celej příběh, úplně dokonale, ale... ono je to napsaný takovým stylem, myslím ten "první díl" (resp. jediný, um), že se na to nedá navázat. Musela bych to přepsat a já právě strašně miluju, jak je to napsané, takže pardon, ale ne, předělávat to nebudu, a tím pádem ani dál psát. Nejde to. Nebudu si přece ničit dílo, že?

Zadruhé, aby vám to nebylo tak líto, s největší pravděpodobností pro vás mám nějakou jinou slash povídku. Taky kapitolovku. Takovou... naštvanou, ehm.

Zatřetí, je tu vůbec někdo koho to zajímá v příštích pár dnech pro vás vlastně budu mít i jedno úchylné pwp, jsem si teď vzpomněla.

Začtvrté, nakolik vůbec stojíte o mé povídky? ^^ Jenom tak, ať vím. Já si je klidně schovám, pokud u nich vypadáte asi jako

 a budu vás jenom spamovat, hm, hm.

Protože Hif pořád někdo posílá strašně moc gifů a ona si je poctivě ukládá a pak netuší, co s nima.
Ehm.

You know you aren't right, so what?

Téma hovoru u dnešního oběda: Jak se Hif málem utopila, když byla malá, pak spala dva dny, dostala vyrážku as hell a nechtěla nic jíst celý týden.
Dobrou chuť.

Nemám sílu

Je mi líto, že se ozývám až teď, i když jsem doma z Anglie už od pondělka.
Je mi líto, že se ozývám ještě ke všemu s tak krátkým článkem.
Je mi líto, že jsi umřel.
Ne.
Sere mě to.
A je mi to líto.

Děda je mrtvej, abych byla přesná. Už druhej, z matčiny strany, ale na tom nesejde.
Vzhledem k tomu, že je to jeden z velmi mála lidí z rodiny, které mám vůbec ráda a nejspíš jediný, koho jsem měla ráda vždycky, po celou dobu téhle podivné existence, myslím, že je skutečnost, že jsem v háji, docela pochopitelná.
Totiž. Teď už je mi... trochu líp, myslím. (Dokonce jsem odehrála celé přehrávky bez chyby. Měl na nich být.) Ale zítra je pohřeb a já absolutně počítám s tím, že se zase sesypu. Měl příliš dokonalý smích.

Tak... vás poprosím jenom o trochu času, než seženu víc čokolády.
(I když on radši buráky.)

"Jestli ti chci něco říct, tak ať to příště uděláš líp, se mnou, tohle bylo fakt pitomý. A klidně by ses mohl narodit blíž mě, víš co, nemusíme být příbuzní, můžem být dost dobře taky kámoši. A já třeba budu kluk."

To na životě záleží, víš?

Místo bráchy a jeho přítelkyně mám v pokoji dvě štěňata. Nadávají si, lechtají se, urážejí se, mlátí se a vzápětí propadnou strašlivému záchvatu smíchu, konkurujícímu i těm našim s Janette, a když si ještě chvíli počkám, ano, tři, dva, jedna, padnou si do náruče a jenom tak leží a spokojeně vrní a ticho. Ale pak zas začnou.
Počkat, musím je odtrhnout, Bára ho škrtí.
(Ale prý jí řekl, že je blbá, tak na to má právo.)

"Tye, že tys něco hulil."
"Jasně, píchám si marihuanu."

Miluju jejich rozhovory.
A baví mě zastávat se Báry, protože nikdy není v právu a brzo jí docházejí argumenty, protože tu žádné nejsou. A taky proto, že na nich nezáleží.
Je tu tma, svítí na ně jenom bráchům monitor, posloucháme divný starý písničky, rytmický, pohybový a jednoduše fajn, takový, který všichni odněkud znají, ale nevěděj odkud, nevěděj ani text ani od koho jsou ani ze kdy to přesně je ani nic. A my taky nevíme.
Na co taky.

Lidé jsou zábavní.

"Tě podžíznu."
"Zavšivenym dredem."
"Nemám vši!"

"Spadneš!"

"Zlomim ti záda."
"Jó!"

"To je dobrý, sundat si helmu ve vesmíru."

Aha.

Útržky z maturiťáku

Cesta tam. Matka nedávající smysl. Matka zabírající moc místa. Hlasitá matka. Oslnivá světla okolních aut. Bolí mě ruce, ještě z aquaparku. Matka dělající ze mě věšák. Cesta po dlaždičkách, podpatky snažící se mě zabít.
Záchody. Mašle nechce do vlasů. Elektrizují a včerejší voda je udělala zrzavé. Vlasy mě štvou. Nádherné boty všude kolem. Chuť to lidem říkat a vzít si je. Náš stůl je vtipný. Stejně jako všechny ostatní.
Předtančení. Se samýma klukama působí ještě vtipněji než stoly. Údajně slavný moderátor, kterého bych měla znát. Neví, co říkat. My nevíme, kdy tleskat. Černí jsou lepší. Nic nevadí. Brácha je černej. Prej. Nic nevidím, sundávám boty a stoupám si na židli. Módní přehlídka sponzora, všude krásné holky s dlouhejma nohama a vlasama. Nástup na šerpování, Š je ke konci abecedy, bejb. Fotky hrocha u Hrocha. S mincema v dlaních se špatně tleská. Centy a pajdy, lidem došly normální drobné.
Uvědomění si, že svýho bráchu uvidím naposledy už za pár měsíců. Pár vzpomínek. Není tu papír. K trhání. Nostalgie.
Strašně moc koly. Zjištění, že palačinky nevedou. I když jsou v jídelním lístku. Who cares. Vcelku dobří tanečníci, vcelku dobrá kapela. Sexy košile. Koneckonců. Konec konců. Napadá mě povídka. Basák má bezva výraz a skáče. Týpek, co je v kapele navíc. Připomíná mi Kučerovskýho, ale ten navíc není. Matka moc kecá. Tancování s otcem i otcem matky. Nic neslyším. Tohle je lepší.
Kouzelník, vážně? Myslel si, že je vtipný. Má bordel v hudbě, jak neodpustitelné. Umřeme mladí. Touha mít tady knihu, zápisník nebo život. Lidi, co mě zdraví. Neznám je. Chci palačinky.
Znovu matka, tentokrát mě vytahuje na záchod, protože je lepší, aby mě případně zabili taky. Štvou mě moje vlasy. Zrovna hrajou Imagine. Nikdo ničemu nerozumí. Zápory.
Vtipný stůl jako výhra ve vtipné tombole. Opadávající výzdoba, balonky všude, lidi je praskají. Dort za sedm stovek, umělec nepřiznávající vlastní umělectví.
Slečna s úžasnejma nohama ve velmi krátkých modrých šatech. Jestli to čte, chci její číslo.
Cesta zpátky. Znovu matka znovu zabírající moc místa. Pomlouvání otce a věcí i lidí, co má rád, ignorujíc u toho jeho přítomnost. A skutečnost, že řídí.
Bolej mě ruce jak sviň, seřvání, že toho beru málo, když mám kurevsky těžkou tašku, cizí kabelku, svoje boty a kabát. Ona nese deštník. Musí si přece držet šaty.
Tohle sem nepatří.
Billy Talent puštění na minimum, aby mi nepraskla hlava. Pořád chci palačinky.

Just another little piece of shit

Čao, děcka, máme problém.
Jako, já jsem se přestěhovala na blogspot s tím, že bude sice trochu pomalý, ale bezproblémový. Jenže teď jsem přišla zveřejnit povídku a když jsem to udělala, byla jiným písmem, jako, myslím tím jinou velikostí. A ať udělám cokoliv  - aktualizuju stránku, hodím ten článek do konceptu a zase zpátky, duplikuju ho, dokonce jsem zkoušela změnit nastavení - pořád je to prostě jinak veliké, než zbytek blogu.
Tak fakt nevím. Proč nemůže sakra aspoň jedna stránka fungovat správně?!
Uvidíme, co to udělá s tímhle článkem.

Nice to meet ya, old friend

Protože nenávidím doménu blog.cz
...a miluju blogspot...

Bananas!

A taky miluju banány. Okamžik, pro jeden si skočím.

Yea, a taky protože miluju Eřřin komentář o tom, že mám dál blogovat. A protože mě baví psát tohle všechno - včetně těch hnusných úchyláren. A musím přece taky někoho spamovat. (Včera jsme s Ang prošly celý katalog Pylones, protože je taaak úžasný a barevný.) A vůbec všechny vás miluju. Je to strašně sladké. A ta ženská z animace mě rozptyluje, takže delší uvítací článek prostě nebude. Smůla. Pardon, pani, pardon.

Love ya.