To na životě záleží, víš?

Místo bráchy a jeho přítelkyně mám v pokoji dvě štěňata. Nadávají si, lechtají se, urážejí se, mlátí se a vzápětí propadnou strašlivému záchvatu smíchu, konkurujícímu i těm našim s Janette, a když si ještě chvíli počkám, ano, tři, dva, jedna, padnou si do náruče a jenom tak leží a spokojeně vrní a ticho. Ale pak zas začnou.
Počkat, musím je odtrhnout, Bára ho škrtí.
(Ale prý jí řekl, že je blbá, tak na to má právo.)

"Tye, že tys něco hulil."
"Jasně, píchám si marihuanu."

Miluju jejich rozhovory.
A baví mě zastávat se Báry, protože nikdy není v právu a brzo jí docházejí argumenty, protože tu žádné nejsou. A taky proto, že na nich nezáleží.
Je tu tma, svítí na ně jenom bráchům monitor, posloucháme divný starý písničky, rytmický, pohybový a jednoduše fajn, takový, který všichni odněkud znají, ale nevěděj odkud, nevěděj ani text ani od koho jsou ani ze kdy to přesně je ani nic. A my taky nevíme.
Na co taky.

Lidé jsou zábavní.

"Tě podžíznu."
"Zavšivenym dredem."
"Nemám vši!"

"Spadneš!"

"Zlomim ti záda."
"Jó!"

"To je dobrý, sundat si helmu ve vesmíru."

Aha.