Svědectví 1/3

Včera jsem zveřejnila povídku Touha, první z cyklu Touhy, a tohle je druhá z nich. Má přes pět stran (bez mezer mezi odstavci, s nimi přes sedm) a je rozdělená do tří částí (Mělo to být do dvou, ale už tak nás budete chtít zabít za ty konce, a mít to části dvě, asi nás uškrtíte špagetama, pár by to muselo končit někde v půlce rozhovoru, nebo tak.

Název: Svědectví

Cyklus: Touhy

Autorky: Hifi & Jolly the Sad

Žánr: femslash porn, psychologický

Warning: 18+

Cover: Jolly

„Honey? Where's that fucking vegetable?“ Nemůžu najít ten pitomý tác, sakra, proč máme tak velký dům, není v ložnici ani v obýváku ani v zahradě ani-

„V ledničce, bejby, v ledničce.“

Plácnu se do čela. Lednice, jasně. To mě taky mohlo napadnout, že. „Thanks.“

Dojdu do kuchyně a konečně vytáhnu tác s marinovanou zeleninou, kterou jsem tam prosím pěkně já sama asi před hodinou vyskládala z marinovacích misek. Ty vezmu s sebou, jsou dvě, postavím je na sebe a bude to v pohodě, můžeme to tou směsí potírat ještě při grilování, jo, super. Nějak se mi podaří projít chodbou až na verandu a z tama se dostat pod pergolu, kde na stůl seskládám svůj náklad. Zkontroluju, co všechno už to je, nějaké dipy, kečup, hořčice, tzatziki a podobné kravinky okolo, bílé i celozrnné pečivo, taky něco sladkého, chipsy, další chipsy, křupky, nakládaná zelenina a tofu, maso si děcka donesou sami, když jsou ochotní to jíst, ostatně, Jane si možná taky dá, pokud se tu objeví nějaké dobré kuřecí... Nealko je tady taky, víno a další věci vybírala honey, já tomu nerozumím, však ona ví, co mi bude chutnat, tak co bych se jí do toho pletla, a mělo by se to už někde chladit... možná bych to měla donést.

Dojdu zpátky do domu a znovu zamířím do kuchyně, možná někde tam...? V tu chvíli zazvoní znovek, otevřu ještě v ošoupaných riflích, obřím tričku na spaní, kterého se mi nechtělo vzdávat ani po ranní sprše, a s rozcuchanými vlasy. Hah, no a co. Můj barák, moje vlasy!

„Takhle jsi stejně nejvíc sexy.“ Patrick. Co jiného taky čekat.

„Kde máš Kubu,“ přimhouřím oči.

„Začal ve městě nabalovat nějaké koťátko, tak jsem ho tam nechal...“ vejde dovnitř a já za ním zavřu dveře. Zamává mi před obličejem nějakou lahví. „Skotská. Kam s tím?“

S odpovědí jsem spokojená, přepnu zase do angličtiny. „I don't know, put it... somewhere...“ hodím ruku směrem ke kuchyni, ale vážně netuším, kde by mohlo být ostatní pití. „But he'll come, won't he.“

„Ne sám, předpokládám, ale přijde.“ Protočí oči.

„That's okay, they can... use our room, as always,“ usměju se. „There's enough of them. Gonna change my clothes now, baby, feel free to do anything – just open the door if someone comes, thanks.“ A zmizím v druhém patře.

Najdu naši ložnici a otevřu dveře. Stojí u zrcadla, rozčesává si vlasy a strašně jí to sluší, v tmavě modrých minišatech se třpytkami a velmi, velmi přilehlou spodní částí.

"You look incredible," zamumlám a několika kroky se dostanu těsně k ní, zůstanu jí stát za zády. Potěšeně se usměje a trochu zčervená. Pořád ještě se nenaučila přijímat komplimenty, hah. Políbím ji na krk, pod ucho, na hranu čelisti. Pak se od ní otočím, sundám triko, hodím ho na židli u stolu, vysoukám se z džínů, ty skončí na posteli, a jenom v kalhotkách otevřu skříň. Chvíli do ní mžourám a přemýšlím, cože si chci oblíct. Jestli se chci vůbec oblíct. Nemohla bych jít nahá, prosím? Prosím prosím prosím? Stejně tak skončím...

Asi se tvářím vážně hodně bezradně, protože se mi přes rameno nahne ona a vytáhne fialový top a černé upnuté džíny. Top nemá ramínka, jen šňůrku na zavázání za krkem. Podá mi černé lodičky s otevřenou špičkou na kurevských podpatcích, ale vezmu si je bez řečí. Vím, jak se jí v high-heels líbím, a aspoň pak nejsem tak prťavá – i když ona je ještě o kousek menší než já.

Popadnu hřeben a přemýšlím, co s vlasy, nakonec se rozhodnu pro vysoko vyčesaný culík, alespoň mi nebude nic padat do očí. Zběžně se prohlídnu v zrcadle a chci jít ven, ale Jane mě chytne za ruku a stáhne na postel. Zvednu obočí, není ona ta, co by teď měla být proti se-

„Ne, nechci tě teď ušukat k smrti, ani na to nemysli.“

Aha, tak to jo. Ale počkat, co potom hodlá...

Odkudsi vyhrabe paletku z očníma stínama a já konečně pochopím, no jo, s tímhle jsem nikdy neuměla, tak mi ani nedochází, že to třeba jako, existuje, že. Nechám si poslušně na obličej nanést, co ji jen napadne, a nakonec ji pochválím, když skončí. Mám namalované jenom oči; stíny, kouřové, fialové, řasenku a černé kočičí linky. Bezva.

Zvednu se, ještě jednou zčeknu v zrcadle, že vypadám dostatečně provokativně, a společně se vydáme zase dolů, přivítat hosty, zkontrolovat jídlo a vůbec.

„Baby! Tady jsi!“ Timmy mě bere do náručí a točí se se mnou, pištím jako dítě, ale jsem nadšená, nevěděla jsem, že dorazí taky. Vlastně, když se rozhlédnu kolem – po tom, co mě postaví zase na zem, samozřejmě – je tady celkově nějak moc lidí, na to, zkontroluju hodiny, že byl začátek ohlášený na osmou, a je osm deset. Asi už jsme docela vyhlášené, haha. Minule jsem se ptala jedné slečny, jestli ji znám, a ona, že ne, že prostě viděla zástup děcek, jak kupují pití a táhnou jídlo, tak se zeptala, či může jít s nima, a oni, že klidně. Dobře udělali, líbala perfektně.

Chytnu to své zlatíčko za ruku a vedu si ji k největšímu chumlu, hned se na nás všichni sesypou.

„Hej! Babies!“ Anette.

„Jak se máte?“ Petr.

„Vypadáte perfektně!“ Ten hlas nepoznám, Laura?

„Tak co, budeš zas lézt po stole, svlékat se a křičet, že kaktusy jsou chudáci, protože se z nich vyrábí džus?“ Dan.

„Doufám, že ne, mohla by z toho stolu slétnout...“ My baby. True, honey, true.

„Kde jste byly takovou dobu, co,“ směje se mi do ucha Beno, zatímco mě objímá, ba přímo tiskne k sobě.

„Hey! Nothing like that!“ naznačím výchovný pohlavek, ale směju se, a mezitím od všech o krok ustoupím, potřebuju se nadechnout.

S úsměvem sleduju, jak se spolu všichni baví, objímají, vítají, ti, co se dlouho neviděli, se vyptávají, jak se jim daří, co právě dělají, někdo už má v ruce skleničku, kradou si je navzájem. Bože, miluju tenhle život. Nic nechybí, snad jen...

"Where's Jake?" zajímám se, zatímco se rozhlížím, i na těch šílených podpatcích jsem malá mezi těma žirafama, vidim uplný hovno, sakra!

„Jakub už se vrhnul obsluhovat gril," zazní mi u ucha měkký hlas a na boku ucítím velkou dlaň. Profesor!

"Dobrý večer, profesore,“ usměju se sama pro sebe.

„Vlastně jsem chtěl...“ Slyším, jak znejistí. Copak copak? Otočím se, jeho ruku mám stále na boku, spod řas se mu dívám do očí. „Ehm,“ polkne, „jmenuji se Michael.“

„Výborně, Michaeli,“ snažím se skrýt své pobavení. „Dáte si s námi trochu grilované zeleniny?“ Nesmím zapomenout, co do mě honey vtloukala o pohostinnosti a slušnosti.

„Ne, ne,“ zavrtí hlavou, „tykejte mi. Nebo prostě...“ povzdychne si, „Mluvte se mnou jako s přítelem, prosím.“ Aw, ve své nejistotě je fakt sladký, jak neví, jestli ho nepošlu do háje. Mohla bych, za to, jak mě vždycky provokuje a hledá na mě chybu. Ale co. Pořád je to můj sladký profesor. Kterého provokuju zase já.

„Okay, so, Mickey,“ ušklíbnu se a nakloním se blíž k němu, „let's fuck.“