Je mi líto, že se ozývám až teď, i když jsem doma z Anglie už od pondělka.
Je mi líto, že se ozývám ještě ke všemu s tak krátkým článkem.
Je mi líto, že jsi umřel.
Ne.
Sere mě to.
A je mi to líto.
Děda je mrtvej, abych byla přesná. Už druhej, z matčiny strany, ale na tom nesejde.
Vzhledem k tomu, že je to jeden z velmi mála lidí z rodiny, které mám vůbec ráda a nejspíš jediný, koho jsem měla ráda vždycky, po celou dobu téhle podivné existence, myslím, že je skutečnost, že jsem v háji, docela pochopitelná.
Totiž. Teď už je mi... trochu líp, myslím. (Dokonce jsem odehrála celé přehrávky bez chyby. Měl na nich být.) Ale zítra je pohřeb a já absolutně počítám s tím, že se zase sesypu. Měl příliš dokonalý smích.
Tak... vás poprosím jenom o trochu času, než seženu víc čokolády.
(I když on radši buráky.)
"Jestli ti chci něco říct, tak ať to příště uděláš líp, se mnou, tohle bylo fakt pitomý. A klidně by ses mohl narodit blíž mě, víš co, nemusíme být příbuzní, můžem být dost dobře taky kámoši. A já třeba budu kluk."
