Já prostě nevím, jaký názvy dávat článkům, děcka, sorry

Čtu výkecový články ostatních lidí a nějak jsem si uvědomila, že sama nemám potřebu je psát. Proto se ptám: WHAT THE FUCK IS WRONG WITH ME?
I když je to vlastně naopak.
Čím je mi líp, tím míň takovýhle věci píšu.

Je trochu vtipné, když vám vlastní otec řekne "Vítej v rodině." Chtěla jsem odvětit něco jako No, thanks, ale nějak jsem to nestihla, protože zavřel dveře. Stane se. Párkrát za život.

Život je hrozně vtipné slovo.

Utahuju si z věcí, které vůbec nejsou vtipné, protože nemám co jiného na práci, a taky proto, že na kvalitní humor se nevzmůžu. Jsem příliš unavená a příliš se směji a příliš toužím po čaji, který nemám. Občas mě něco naštve a já jsem se naučila plakat. Je to... hrozně zvláštní. Osvobozující. Prostě vám z očí spadne pár kapek slaný vody a to je všechno - a vám to hrozně pomůže. Trochu se dusíte a trochu se smažíte a nakonec je všechno mnohem snesitelnější a část té tíhy z vás opravdu zmizí. Proč jsem si myslela, že to není dobré? Proč jsem nechala sama sebe zapomenout, jak se to dělá? Ale nevadí.
Never regret, hm?

Nothing Really Matters

(if angels can fly with their small wings, okay, baby, I can love you with my sick heart, and I do, I do, trust me, please) - skládám písně bez melodií a vůbec mě to nesere, i tak si je zpívám

Really, what's wrong with me?

Píšu tenhle článek už asi týden a i na tom se hrozně směju.

Komenský není vůbec tak nečitelný, jak všichni tvrdí, zvlášť, když k tomu máte výkladové poznámky té jeho staré češtiny. I když i ty jsou dost staré, ehm. Ale jednoduše, někdy bych si chtěla zajet někam do sedmnáctého století, páč ta mluva je vlastně hrozně komická. Půjduť a podívám se, co pak ten svět jest, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, avšak vlastníma očima aby se nehledělo. Why not. Měla bych si přečíst nějakého Vančuru, ale mám doma ještě Hemingwaye a Poa a Dostojevského a Remarqua a Twaina a... co dělají v mé knihovně Fráňa Šrámek s Otčenáškem? Nah, nevermind. Stejně musím dát přednost povinné četbě, což vůbec, ale vůbec není pěkné. Nah.
Ale na Alighieriho se těším...

Čím dál tím víc se těším na vysokou a zároveň mě trochu děsí, že přijde už za tři a půl roku. Děsí mě maturita, a to tak, že velmi.

Jinak, předělala jsem blog.
Asi jste si všimli, yay.
V menu nově najdete taky blogy, kam lozím, páč se tak nějak ukázalo, že na tenhle už lidi chodí i primárně kvůli povídkám. Proto jsem taky do úvodních keců pod záhlavím zařadila odkaz na můj offic. blog, kde najdete povídky, které aspoň trochu za něco stojí, na rozdíl od tohodle odpadu, nah, nah.

~

Už mám čaj! Mátový. Ten normálně nepiju, ale mám detoxikační týden a máta čistí střeva. Skutečností zůstává, že mi celozrnné pšeničné chlebíčky vypadající jako polystyren bez pomazánkového másla prostě nechutnají. Zato salát si musím šetřit, aby mi vystačil.

Na akademii máme vymyšlenou hroznou blbost a sbor je celý v prdeli, ale tak, že totálně. Chodila jsem tam tři měsíce úplně zbytečně, protože se nakonec ukazuje, kolik lidí nebude moct přijít, a jako pardon, ale já Tears In Heaven bez kytary zpívat nebudu. Prostě nebudu, jasné?!

Žemle.
(je to prostě jenom vtipné slovo)
(hej, nějak moc vtipných slov na ž)
(ok, dvě, no)

Někdo by mě měl jebnout kamenem po hlavě.

Secret

Zdravím,
víte, dneska je trochu jiný den, než bývá v jiné dny. Ne že by svítilo víc sluníčka nebo zlevnili malinovou zmrzlinu či jsem se pravidelně proměňovala v žabičku zrovna na Apríla, ne. Dnes, zrovna dnes, má narozeniny moje milovaná Kayleigh, a já jsem jí vděčná za tolik věcí, že to nikdy nevyjádřím.
Ale to nevadí.
Ona ví.

Přála si Tomlincest - a tedy jsme se já a Jolly daly opět do práce. Je to krátké a rozhodně to není světoborné, ale jsou to oni dva. A vlastně nejen oni dva...