Secret

Zdravím,
víte, dneska je trochu jiný den, než bývá v jiné dny. Ne že by svítilo víc sluníčka nebo zlevnili malinovou zmrzlinu či jsem se pravidelně proměňovala v žabičku zrovna na Apríla, ne. Dnes, zrovna dnes, má narozeniny moje milovaná Kayleigh, a já jsem jí vděčná za tolik věcí, že to nikdy nevyjádřím.
Ale to nevadí.
Ona ví.

Přála si Tomlincest - a tedy jsme se já a Jolly daly opět do práce. Je to krátké a rozhodně to není světoborné, ale jsou to oni dva. A vlastně nejen oni dva...

Seběhnu ze schodů a rychle se zčeknu v zrcadle. Podle Harryho mi tohle proužkovaný tričko sluší, ale to on řekne o všem, na co se ho zeptám, nah. Nevadí. Červený jeansy mám přecpaný peněženkou, mobilem, sluchátkama a po tom, co vyjdu z bytu a zamknu za sebou, k nim přidám ještě klíče. Nevadí, v nejhorším mi spadnou. Nic horšího se stát nemůže, ne?

Chvátám přelidněnými ulicemi a nekoukám doprava doleva, jen sobě pod nohy. Ale krásný jarní vzduch zachytím, dokonce i ve městě, a taky sluneční paprsky, které mě hladí po tvářích. Jsem trochu nervózní a ti přísloveční motýlci v mém žaludku zběsile poletují. Dokonce se přistihnu, že se mi potí dlaně. S mírným zamračením je otřu do kalhot a pak se na chvíli zastavím, zhluboka se nadechnu a pak zase vydechnu. Hned potom zjistím, že stojím přímo před hotelem, kam jsem mířil. Lehce se usměju a vejdu dovnitř, rozhlížím se a pátrám po černých kudrnách a zelených očích a ďolíčku, ale Harryho nikde nevidím. Samozřejmě, bude čekat až v pokoji, já vím, já vím. Bude čekat, a to je hlavní, možná stát u okna a sledovat lidi, nebo ležet na posteli a číst si nějakou knížku... zatímco nastupuju do výtahu, představuju si to. Bože, ty jeho roztomilé kudrnaté vlásky, jeho rozložitá ramena, jeho oči, tak neuvěřitelně něžné, hluboké a milující. Vykouzlí mi to na tváři úsměv.

Harry mě miluje.

Šťastně se rozesměju na celé kolo a lidé se na mě pohoršeně dívají celou cestu výtahem.

Já miluju Harryho.

Projedu kartu od pokoje čtečkou a pak ho uvidím. Skutečně stojí u okna, a – a není to Harry. Proboha. Je to jako... jako... dívá se na mě očima, které jsou moje, a které mi vidí až do hloubi duše. Čiší z nich smutek, ale usmívá se a jde ke mně. Bože, tohle jsem já. Jsem to já a nejsem to já. Panikařím, těkám očima z něj na okno, špičky svých bot, poličku na zdi a pak zase na něj. Už je skoro u mě a já nevím, co mám dělat nebo co si myslet, kde je Harry, napadne mě, sakra, kde je Harry?! Smsku, co jsem dostal, abych sem přišel – musela být od něj, nikdo jiný by nechápal, co si píšeme, ledaže by on skutečně... Zůstane stát v bezpečné vzdálenosti. Pořád se tak zvláštně usmívá. Trochu zoufale.

„I thought you will come,“ promluví tiše a jeho úsměv se ještě trochu rozšíří. V jeho hlase slyším ten svůj, jen je víc zlomený a silný najednou.

„What- I- Are you-?“ Nechápu, nerozumím téhle situaci, jsem zmatený a nejsem schopen dopovědět ani jednu z myšlenek, co se mi honí hlavou.

„Yes, Louis, I'm... you. Your older self. To be more accurate, your 22 years old self.“

Pořádně si ho prohlédnu – má na sobě obyčejné černé tričko a - to jsou tetování?! Zamrkám a pak se štípnu do stehna, tohle se mi přece musí zdát!

„Am I dreaming?“ zeptám se nakonec.

„No,“ zase ten úsměv. Moc mu ho nevěřím.

Ale jinak... o něm vlastně ani nepochybuju.

„Are these real tattoos?“ Upřímně, jsem opravdu zvědavý. Zmatený, to ano, ale zvědavý.

Zasměje se. „Yeah, wanna see them?“ a už si sundává tričko. Proboha! Kolik jich je?! Vykulím oči a... nemůžu... tohle mám... na sobě? Přejedu si dlaní po místě, kde má – mám – nápis It Is What It Is. Ačkoli jsem nikdy neslyšel pravdivější větu. Ale... tudy... a tolik jehel? Jemně syknu.

Beze slova vezme moji ruku a položí ji přímo na tetování. Chvilku stojím, váhám, fascinovaně hledím na svou ruku na teplé kůži, která patří mě a přitom je tak vzdálená. Hladím nápis prsty, jemně, opatrně, zkoumavě. Je to... hezké. Svým způsobem. Je to... je to hrozně pravdivé a jako by to sedělo na své místo tak neodmyslitelně, že to ani není možné. Opatrně přistoupím blíž, oči otevřené dokořán.

„You're so skinny,“ zamumlám, když se dotýkám jeho klíčních kostí.

Jeho hlas je zahanbený, když promluví. „Yea, I... don't like food at all.“

„Then you're not me,“ prohlásím skepticky, ale usměju se do toho. Je to... hezké, vlastně, mluvit sám se sebou, mít jistotu, že tu jsem a budu, je to... milé. Ujištující.

„Harry...“ hlas se mi zachvěje. „Harry's okay?“

„Of course, he's fine. He's... so... strong...“ zamumlá, trochu... zahanbeně?

„Glad for it,“ usměju se a on se na mě dívá tak smutně. Je mi ho trochu líto. Nebo... sebe? Sakra, tohle je matoucí. „Then why are you here?“

Moje starší já se na mě dlouhou dobu jenom kouká. Kouká a mlčí. Jako by snad ani nevěděl – což mi potvrdí následující větou. „I don't really know, actually. Not sure if I even care.“

„Okay,“ lehce nakrčím obočí, ale přikývnu. Nemusí mít důvod. „But... how did you get there?“ Pořád si tak trochu myslím, že jsem ve snu.

Usměje se a poprvé to vypadá... jinak než smutně. Dokonce trochu pobavěně. „That's a secret.“

Nespokojeně našpulím rty a chvíli přemýšlím, že něco řeknu a budu hrát uraženého a tak, ale vlastně... tohle jsem já, že? Zná mě. Zná mě skoro tak dobře jako Harry.

Jenom skoro.

Položím na jeho hrudník celou dlaň, přejíždím s ní po pokožce, fascinovaně, nechce se mi tomu věřit. Je to... jako by bylo úplně jasné, že musím takhle jednou vypadat. Že takový jednou musím být. A přitom... si to neumím představit. Sakra, vždycky jsem byl trochu, no, prostě, kam se z mého těla vypařil všechen ten tuk? A proč jsem celý oblečený v černé, sakra? Totiž, ne, že by to nevypadalo... sexy... uhn. Stejně tak ten rozcuch na hlavě. Jako bych zapomněl, že existuje hřeben. Ale spíš to bude extrémně složitá a vypočítaná práce Lou, hm, hm.

Jeho ruce se mi váhavě otřou o boky a poté zkříží na bedrech. Je to... příjemné. Pohnu hlavou a položím ji bokem k jeho srdci, jehož tlukot teď slyším. Uklidňuje mě to. Vím, že ještě za několik let – kolik říkal, že mu to je? - budu stále tady a budu s Harrym. Na ničem jiném nezáleží.

Sotva zaznamenám, že si mě vyzvedne do náručí a opatrně mě položí na postel, než mě opět obejme. Ležíme tady a on mlčí a já mluvím o Harrym, i když to musí všechno dávno vědět, a sleduju jeho úsměv, protože se mi líbí, když je upřímný. Občas se jemně zasměje, když vyprávím o něčem, co se stalo, a přikyvuje. Pak ho pobídnu, aby taky mluvil, a on chvíli mlčí, načež začne o tom, že teď hrajeme fotbal. Používá množné číslo a je to... zvláštní. Přijde mi, jako bychom to byli spíš já a Harry. Občas je sarkastický a leze mi s tím na nervy a říkám mu, že je protivnější než Doctor House, ale zároveň chápu, proč se stal... proč jsem se stal takovým. Myslím, že to ani jinak nepůjde. Ale když tu takhle ležím a poslouchám ten hlas – už není tak vysoký, naopak – jak zpívá Nothing Else Matters od Metallicy a Wish You Were Here od Floydů a nakonec Look After You od The Fray, kdy se k němu přidám a oběma se nám trochu láme hlas a já napůl vzlykám a napůl se směju a on mě k sobě pevně tiskne a zpívá o tak mnoho lépe a já vím, že oba myslíme na Harryho, protože Nothing Else Matters But Harry That We Wish He Was Here So We Can Look After Him And Cuddle Him So Hard. V tu chvíli se to všechno správně. Mumlá mi do vlasů „Sorry, sorry, I'm so sorry, so sorry,“ pořád dokolečka a já nevím, jestli se omlouvá mně nebo Harrymu, ale je to jedno. Nezáleží na tom, jestli přestanu nosit proužky, začnu hrát fotbal, zlepším se ve zpěvu a stane se ze mě kost a kůže v černé a budu mít smutné oči, protože jsem si jistý, že tohle všechno zmizí, až se objeví on. A já mám jistotu, že tu bude.

Harry tu bude.

Vždycky tu bude.