Okouzlení

Hiii! Zatímco já v tuhle dobu nejspíš ještě spím, vy tu máte další povídku z cyklu Touhy. Divíte se, jak to, že je tu tak brzo? Inu, byla napsána ještě dřív, než jsme dokončily Slast, ale začata později, a ačkoli na sebe povídky navazují volně, navazují, a z toho důvodu je nutné je zveřejnit takhle po sobě :) Další povídka je ale zatím v nedohlednu... tedy, co se tohoto cyklu týče. Jinak se tu pro vás určitě něco najde...
Mimochodem, Jolly byla trochu smutná, protože jsem Okouzlení napsala sama, bez ní. Omlouvám se, dobře? Je mi to vážně líto, nechtěla jsem! Miluju tě, Jolls. Vždycky budu.
Užijte si to :)
Tentokráte ovšem jen 12+

Zezačátku jsem se vcelku bavila. Nechala jsem se pozvat na pár drinků, zatančila si a taky si vyhlédla jednu nádhernou zrzečku, která se mi teď dívá do očí, plaše, ale vyzývavě. Nevím, jestli se mi za ní chce. Moje myšlenky dnes stále utíkají k jednomu stejnému tématu a mně se z toho dělá skoro až špatně, i když bych na sebe za svou starost vlastně měla být pyšná. Místo toho se zvednu z barové stoličky a vykročím k té dívce, co mě tu tak strašně nenápadně láká, haha. Vypadá, že je na podobném místě poprvé, a že si snad ani není jistá, co chce. To já vím přesně. Chci rozptýlení, chci zaměstnat hlavu, chci myslet na něco jiného, i kdyby to měli být infatilní růžoví sloni. Chci se bavit a nemyslet na nic. Ona vypadá slibně.

Stoupnu si k ní a zavlním se do rytmu hudby tak, abych se o ni otřela.

„Nice lips,“ musím se k ní sklonit, je dokonce ještě menší než já, ale to bude těmi podpatky, co mám, „can I kiss them?“ Ale dřív, než mi to stihne zamítnout nebo alespoň odsouhlasit, vsaju její spodní ret mezi své, zatáhnu za něj, pustím jej a olíznu, pak lehce kousnu a znovu vsaju. Dávám si záležet, aby to bylo dobré, přemýšlím nad tím, co dělám, sleduju její reakce, jak se napne, když jí vjedu do pusy jazykem, ale zase se uvolní, asi když zhodnotí, že to není nepříjemné. Netrvá dlouho a do mé hry se přidá, i když dost nesměle a celkově opatrně. Obtočím jí ruce kolem pasu, dost pevně na to, aby ke mně musela přistoupit co nejblíž, ale ne natolik, aby nemohla kdykoli odejít. Pomalu a nejistě mi zajede rukou do vlasů a já spokojeně zavrním, abych jí dala nejevo, že to dělá dobře. Stejně tak se stane, když mě lehce kousne.

Měla jsem si otevřít školu líbání.

***

Přemýšlím, kolik jí asi tak může být. Nejspíš šestnáct, možná o rok víc, ale vím, že nemá cenu se jí ptát, z odpovědi bych se pravdu nedozvěděla. Ani na ní tolik nezáleží, tak jako tak ruku, kterou mi sama položila do svého klína, stáhnu a opřu se s ní o sloup vedle ní. Rozhodnu se promluvit česky:

„Ale babe,“ trhnu jedním koutkem úst a držím se, aby mi z toho nevznikl sarkastický škleb, „přece nechceš mít svoji premiéru s holkou v klubu na špinavejch záchodech.“

Provinile skloní hlavu. „Čekala jsem spíš argument 'vždyť mě vůbec neznáš',“ zamumlá. Pak mlčí, dlouho. Chytnu ji za ruku a vedu ji ven odsud, venku se zhluboka a uvolněně nadechnu čerstvýho vzduchu. „Je to na mně tak vidět?“ ozve se pak zahanbeně.

Takže koťátko, co se stydí, že je koťátko. Rozkošné. Trochu mi připomíná honey, jen... je ještě zranitelnější, nezkušenější a bolestnější. Sednu si na chladné schody, přitáhnu si ji na klín a obejmu ji kolem pasu, víc mateřsky než milenecky. „No,“ nakloním hlavu na stranu, „spíš řekněme, že už mám jisté... zkušenosti,“ pousměju se.

Položí si hlavu na můj hrudník, temenem se mi dotýká brady, tvář otře o mou klíční kost. Trochu se uvolní, ale stejně mám pocit, že se brzo rozvzlyká. Jako by něco zkazila. Jako by něco ztratila. Jako by se něco vůbec stalo.

„Neplač,“ šeptnu.

„Já nebrečím,“ ale vzlykne, což ji prozradí.

„Ach moje...“ zamumlám jí do vlásků a začnu s ní lehce houpat, abych ji uklidnila. „Co se děje? Proč to tak moc chceš, teď a hlavně tady? K čemu by to bylo dobré?“

„Já... já nevím, já... chtěla jsem... já... chtěla...“

„Dokázat si, že zvládneš být na holky?“ pomůžu jí.

Vzhlédne a podívá se mi do očí těma svýma, velkejma a vlhkejma. Jsou modrošedé, ale hodně tmavé. Smutkem nejspíš potemněly ještě víc, stín, který se jí táhne po celém obličeji, se mi ani trochu nelíbí.

„Asi jo,“ popotáhne.

„Kašli na to, jestli ti někdo řekl, že teď za to nestojíš,“ vtisknu jí polibek na čelo. „Pořád jsi to ty, dobře? Pořád jsi úžasná.“
„Nikdy jsem nebyla úžasná.“

„Vážně?“ usměju se. „A ty tvoje dokonalý vlasy? Prsa? A celkově postava?“
Skloní ke svému hrudníku oči. „Jsou malý,“ protestuje, ale už ne plačtivě. Vyhrála jsem.

„Dvojky,“ tipnu si.
„Malý,“ opakuje.

„Dvojky jsou akorát do ruky. A ty tvoje jsou krásně pevný, takže se se mnou nehádej. Jsi nádherná.“ Políbím ji. Něžně, lehce a krátce.

Mlčí. Pěstičky, které měla schoulené pod sebou na mém těle, konečně rozevře v dlaně. „Děkuju,“ zamumlá tak, že ji téměř není slyšet. Což je dobře. Neměla by mi děkovat. Nikdo by nikomu neměl děkovat za to, že ho nezneužije. To není správné.

„Pojď, objednáme ti taxík a pojedeš domů, dobře? Vyspíš se a bude.“ Co bude, to neřeknu. Sama to nevím. Možná nebude nic.

„Nechci domů,“ kníkne. Rodiče, pochopím. Nebo ne, ne, spíš jen matka. Otec nebývá doma. Musela to zjistit, nebo jí to řekla, a ona se jí vysmála. Možná řekla, že si stejně nikdy nikoho nenajde. Proto je tady. Protože ví, že bude chtít rodinu.

Nemám nic, čím bych ji uklidnila.

„Můžeš... spát dnes u nás, jestli chceš. Honey je doma, chtěla...“ chtěla jsem jít sama. Musela jsem jít sama. A i teď musím opustit tohle drobné zrzavé stvoření a počkat ve tmě. „No a taky máme momentálně v domě takové dva pošuky, Pattyho a Jakea. Jsou hrozně fajn, jen je musíš občas seřvat, aby se taky chovali jako lidi, hovada,“ protočím oči. „Zrovna malujou, proto jsou u nás. Zavolám honey, aby pro tebe dojela,“ vyženu ji ze svého klína a zvednu se, ale zůstanu ji držet za ruku. Druhou nahmatám mobil a vytočím její číslo.

„Copak?“ zní vylekaně. Jako pokaždé, když jí volám. Možná proto jsem získala takovou nechuť k telefonování.

„I need you to pick up one little babygirl from here and take care of her.“

„Jsi před klubem?“ slyším, jak chrastí klíče a cosi bouchne, asi skříň, bere si kabátek, miluje je.

„Yea, but... I don't want you to go at this place. We'll wait at the bus stop, okay? Go there.“

„Dobře, dej mi pět minut. Miluju tě.“

„I know. And you know that I love you too.“
„Vím,“ šeptne a zavěsí.

Zastrčím mobil do kapsy a s úsměvem se otočím na tu zrzavou vílu. „Tak pojď,“ pobídnu ji, pět minut, to je tak akorát, abychom tam došly.

„Nevadí to?“ zeptá se teprve teď, až mám co dělat, abych se nerozesmála.

„Kdyby ano, nedělala bych to. Nejsem pokrytec.“

Hodnou chvíli jdeme mlčky, ona nejspíš přemýšlí a já sleduju cestu. Tohle je sice vcelku bezpečná část města, ale i tak mám strach. Ne o sebe. O honey a o ni.

„Jmenuju se Viktorie,“ zašeptá pak do tmy. „Viktorie B-“

„Takže Vicky,“ reaguju ihned. Nepotřebuju vědět její jméno. Možná ho ani nechci vědět.

Přikývne, trochu... nejistě. „Nebo se ti taková zkratka nelíbí? Viktorie může mít i jiný zbrobněliny. Tori, kupříkladu. Což zároveň znamená pták v japonštině. To je docela hezké, jestli se ti Vicky nelíbí.“

Zavrtí hlavou, asi sama neví. „Já... řeklas to tak hezky.“

„Inu, je to hezké jméno a ty jsi taky krásná,“ usměju se na ni. Stiskne mou dlaň silněji a trochu zrychlí tempo. Netrvá to dlouho, než na zastávku dojdeme, a netrvá ani dlouho, než dorazí honey. Vyleze z auta, beze slova mě obejme, otře se tváří o tu moji, pokyne zrzečce a pak obě nasednou a odjedou.

Najednou jsem si stoprocentně jistá, kde najdu toho, koho celý den hledám.

Vím, kde najdu Michaela.

Otočím se a vpadnu mu do náruče.