Dnešní den je prostě celej
nějakej... divnej. Vzduch je o něco těžší, než bych si bývala
přála, a pro lidi jako by bylo těžké jenom otevřít oči.
Všichni moji spolužáci byli buď unavení, znudění nebo
deprimovaní a já tou jejich náladou celá nasákla. Proč se se
mnou nikdo nemá dobře, sakra?! Chci si s někým povídat a smát
se a houpat se na houpačce na dětském hřišti. Povzdychnu si.
Profesor se na škole neukázal už dva
týdny. Nějak nedokážu specifikovat, jaký to ve mně zanechává
pocit, ale určitě to není nic pozitivního. Honey má dneska
hodinu kreslení a já sedím sama v kavárně, foukám si do mléčné
pěny a nevím. Vůbec nic a o ničem, jako by dnešek postrádal
jakýkoli smysl, jako bychom ho měli vymazat z kalendáře a tvářit
se, že zmizel z tohoto časoprostoru. V levé ruce přehazuju mobil
a snažím se broukat si nějakou veselou melodii, ale nějak nemůžu
na žádnou přijít, protože dnes všechny znějí nějak teskně a
smutně. Támhleta číšnice má k sežrání zadek. A ten číšnik
za pultem se na mě pěkně usmívá a pomrkává. Jenže mě nic z
toho nějak nezajímá. Ušklíbnu se a odvrátím pohled k ulici.
Prší. Aspoň, že tak.
Rozhodnu se napsat krátkou smsku
Patrickovi.
Voulez-vous coucher
avec moi?
Odpověď je přímo bleskurychlá a
trojslovná, interpunkce žádná.
kdy a kde
Uchechtnu se a odepíšu mu, ať si mě
tu vyzvedne klidně hned, a kde jsem. Mám najednou lepší náladu,
jako by mi někdo píchnul injekci čistýho kyslíku, roztáhnul
plíce a otevřel okno v tisíce let nevětrané místnosti, jež
tvoří svět. Koutky mi trhnout vzhůru, jen si vybavím jeho výraz,
když mou zprávu rozklikl.
Do kavárny vpadne mokrý jak pes,
mžourá na mě přes zamlžené brýle a xichtí se jak největší
debil. Slyším čísníka zasyknout a to mě téměř rozesměje.
Zaplatím, on mi nabídne rámě a se smíchem vyběhneme do toho
nečasu. Nemám deštník a nenamáhám se dávat si kapucu, nejsem z
cukru. Navíc vážně miluju déšť. I tenhle protivně studený.
„Když tě tak vidím, asi nemá cenu
nabízet ti, že pojedeme hromadnou...“ zasměje se.
Přikývnu a vypláznu na něj jazyk,
ale on si mě přitáhne do náruče a zaboří mi obličej do
mokrých vlasů. „Jasně, vždyť je to jenom šest bloků...“
zamumlá. Váha jeho ruky na mém pasu je příjemně skutečná a já
se nechávám kolebávat rytmem naší chůze. Jdu se zavřenýma
očima, protože mě vede. Jemu věřím.
Jemu vždycky věřím.
Vítr s deštěm mě hladí a šeptají
tajemství přírody a záhady světa, spikleneckým tónem a s
jemnými úsměvy, které se usadí i na našich tvářích. Když
odemykám dubové dveře, vzpomenu si na Profesora, jak řekl moje
jméno, jak tu stál bez trička. Možná proto ho hned tady, v
chodbě, vysvléknu i Patrickovi a přitisknu se k němu, hlavu si
položím na jeho hrudník, z vlasů mi odkapává voda. Překřížím
ruce na jeho bedrech.
„Copak?“ Má strašně krásný
hlas.
„Mine,“ zažvatlám a nasaju jeho
vůni. Klidnou, upokující, známou.
Rozesměje se. Příjemně to rezonuje.
Vyjedu rukama nahoru a obtočím mu je kolem krku, vtiskne mi pusu na
čelo a vyzvedne si mě do náručí. Podle toho, jak ke mně pořád
sklání hlavu a rozněžněle mi šeptá, jak mě miluje a jak jsem
krásná, usoudím, že do ložnice dojde po paměti. Opatrně mě
položí do peřin, jako bych se mohla rozbít jako vzácné sklo.
„I love you,“ zašeptám. Jinak,
než to po něm řvu před celou posluchárnu s dodatkem 'you
motherfucker'. Tak, aby to pochopil. A on chápe. Vím, že ano.
On vždycky chápe.
Žádné komentáře:
Okomentovat