(Nemyslím ten nadpis hnusně!)
Přečetla jsem si svůj starej blog, opět. Je to... vážně hodně zvláštní. Chybí mi to, ty časy, a líbí se mi některé moje staré myšlenky, i když jsou pitomé. Možná proto, že je chápu. A i když jsem byla nenávistná, prohnilá a na všechny hnusná, i když jsem dělala samé pitominy, i když jsem se vztekala místo toho, abych šla a něco s tím udělala... hrozně mě překvapuje, jak mi to chybí. Jak sama sobě chybím. Chybí mi všichni ti lidi, kteří mě ujišťovali, že neboj, Hifi, it's absolutely okay, we're just like you a já jim to žrala, brala jsem to, protože to bylo to nejhezčí, co jsem v té době dokázala přijmout - že nejsem sama, kdo je úplně v háji. Dneska by mi bylo smutno, že se nemají dobře, ale tehdy? Tehdy to bylo jen na placák. Všichni jsme se přece měli blbě - a abychom s tím něco dělali? Nebuďte směšní, to se přece nedá.
Jak silně jsem o tom byla přesvědčená. Jak silně mě o tom všechno a všichni přesvědčovali, pravda? Chtěla jsem změnit svět. Haha. Bez toho, abych nejdřív změnila aspoň ten svůj. Určitě.
A proto mě pořád víc a víc zaráží, že vždycky, když si na svůj blog vzpomenu, vlezu tam a přečtu si tu dokumentaci sebe sama, ještě pořád můžu říct, že ničeho nelituju. Všechno to bylo dobré. Bylo to dobré tím, jak špatné to bylo. Z čeho bych se jinak pozvedla, správně? Čeho bych se jinak obávala, kdybych se nevymáchala v tom nejhorším, co bylo tehdy k dispozici? Čím bych se posílila? Co bych proboha vůbec dělala?
Nějak se nechápu, vážení. Tohle bych si neměla myslet.
Žádné komentáře:
Okomentovat