2 - Ucítit

Dafuq, co na mém blogu dělá tak velké návštěvnost?!
Ehm. Každopádně, protože už jsem načala třetí kapitolu a vím, jakým směrem se bude vyvíjet a co by v ní mělo zaznít (tj. měla bych ji mít brzy hotovou), házím vám sem druhou s názvem Ucítit ^^ Snad se bude líbit, aspoň trochu - a možná byste mi mohli svůj názor vyjádřit komentářem...? Love ya!

Cítí se, jako by mu na mysli seděl velký pták v těžkém kamenném hnízdě a občas do něj klovnul a urval si kus tu ruky, tu plíce, tu tváře, tu myšlenky. Bolí ho cokoliv, na co pomyslí, i když vlastně nemyslí na nic, bolí totiž myšlenky; ví, že tohle zdaleka není všechno, že je otupělý, že se k němu ještě všechna bolest, kterou stutečně cítí, nedostala, že ta pravá, skutečná a spalující bolest teprve přijde a potom bude křičet tak moc, až ho začnou bolet i plíce, takže je začne kašlat ven, a až ho bude bolet i to, nechá všeho a udusí se jimi. Přijde mu to zcela nevyhnutelné, teď se však neděje nic z toho. Dokonce ani nic nevidí, neslyší. Což je vcelku znervózňující – nemůže si ověřit, že jeho srdce bije tak, jak má.

Počkat.

Jeho srdce nebije. Takže tohle je potom... konec? Bude teď lítat nad zemí a dělat strážného anděla lidem, co by ho taky nejraději zabili a najedli se z jeho masa, kdyby měli tu možnost? Nebo dokonce vlastním vrahům?… No, potom je tu alespoň jedna jediná věc, ve které ho snad ještě svět nezklamal: posmrtný život. Pokud je mrtvý, ale vlastně není mrtvý, ačkoliv už nemá na co čekat a o co se snažit, alespoň tu něco je. I když si není tak docela jistý, jestli o to stojí.

Hm, docela už by mohl začít vidět a zvednout se. Když už, tak už, chce aspoň vědět, kde se to přesně nachází a zda narazí na někoho, kdo se mu bude pokoušet vysvětlit, jak se věci mají, a ať hlavně nevyšiluje. To v plánu nemá, pro něj už je dávno smrt na denním pořádku. Imaginárně si povzdychne. Bolest hlavy začíná být nesnesitelná, snad by místo rady mohl dostat aspirin.

Bum.

Počkat. Je si docela jistý, že to, co mu právě narazilo do hrudi, bylo jeho vlastní srdce. Zvlášť, když se to začne opakovat. V rytmu, který sice není úplně v pořádku, ale rozhodně je uspokojivý – uspokojivější, než to šílené ticho před tím. S návalem radosti si uvědomí i, že přítomnost bolesti je vlastně důkazem toho, že žije. Nechápe sice, jak je to možné, ale je to tak. Násilím se pokusí otevřít oči, ale způsobí si tím jen ještě větší bolest hlavy, nechá toho tedy. Postupně se snaží soustředit na části těl, na které si vzpomene, že je má, a získat do nich cit, bolest mu v tom pomáhá. Má hlavu, která neskutečně třeští, jako by mu ji někdo kamenem roztrdil na kousky a ty ještě hodil do ohně, kde se seškvařily. Má taky hruď, do které naráží srdce, buch, bum, buch, občas vynechá, občas zpomalí a pak zase zrychlí. Nohu, na které jako by mu seděli všichni sloni světa, nejspíš mu ji zavalila stěna a rozlomila kost, možná ji celou odsekla, kdo ví. Za rameno jako by visel celé dny tak dlouho, až si ho vykloubil a dostal křeč. Druhá ruka je nejspíš v pořádku, nemůže si ji nejdřív vůbec vybavit, začne se bát, že ji ani nemá, ale pak ho v ní začnou pálit nějaké rány. Stejně tak druhá noha – chodidlo sice jako by se prošlo v pekelným plamenech, ale to je vlastně všechno.

Ano. Kromě té nesnesitelné, tyranizující bolesti, která nevynechá jedinou příležitost, aby ho nutila k nezvučných výkřikům, prosbám, výčitkám, kletbám a zoufalému pláči bez slz mu vlastně nic není. Haha, opravdu. Jeho vlastní myšlenky si z něj utahují.

Vlastně je docela zvláštní, že je plně při vědomí, ale nemůže nic dělat, hýbat se, nic. Jako by ho někdo uvnitř tohodle těla uzavřel – ne vyndal ven, aby tu bolest necítil, ale ani ho nechal probrat se, aby se jí mohl zbavit, nebo ji zmírnit, nebo s ní vůbec něco udělat. Správně, neudělá s ní vůbec nic – pocit bezmocnosti ho zavalí tak silně a prudce, až se tomu sám podiví. Dusí ho, plní mu plíce i cévy, ochromuje mysl a nutí ho ronit slzy, skutečné, hmotné slzy.

Z dálky uslyší hlas.

Nerozumí sice, co říká, ale je si tím jistý – kromě bijícího srdce, které stejně spíš cítí než cokoliv jiného, slyší ještě lidský hlas. Rozpláče se znovu, tentokrát štěstím. Takový obyčejný projev života, lidského života, který patří jemu, jemu a jenom jemu, ho dojme natolik, že znovu roní slzy a cítí, jak se mu kutálejí po tvářích. Je toho na něj moc, ví, že je toho na něj moc, přál by si prostě jenom otevřít oči a být v pořádku, ležet v náručí někomu, komu na něm záleží, ve světě, který za to stojí.

„Hmm, ng hrrrn můžeš uun mmn eunvřít oči,“ rozpozná občas dokonce slova nebo jejich části. Podiví se, že se nemusí rozmýšlet nad jejich významem, ale pak raději hlas prostě poslechne. Zkusí to.

Zkusí se podívat, co je tam venku, mimo jeho zničené tělo.

Zkusí se podívat.

Něco uvidět.

Něco ucítit.