1 - Poušť

Šťastné, veselé a jednoduše podle vašich představ, moji drazí.
Nejspíš už máte dávno rozbaleno, tak mi můžete napsat, jak jste se měli...? Jste spokojení, nebo jste dostali jen další horu ponožek? Nebo vás zklamalo (popřípadě nadchnulo) něco úplně jiného? Všechno si ráda poslechnu ^^
Nu ale, určitě jste si všimli, s jakou oblibou začínám (fem)slash povídky na pokračování/cykly/whatever. A ano, mám tu další. Jolly, jakožto můj betareader, to zhodnotila jako, cituji, "mindfuck level Kayleigh", tak nevím. Mně to tedy rozhodně nepřijde tak dobré na srovnávání s Keigh. Ale není to ZAS TAK hrozné... ne tak moc, jak to bývá většinou.
Tedy děti, tohle je první část nové povídky Někdy s názvem Poušť. Enjoy a poklidný zbytek prázdnin ^^

PS: Sam? Miluju tě. A hrozně moc děkuju.

Bolest přestává být tak ostrá a sežehující, je teď spíš tupá, všudypřítomná, všezasahující a pulzující ve vlnách, ne tak docela pravidelných, což ho znervózňuje. Musí najít vodu, ví o tom, že musí, a vážně se snaží to chtít. Jde sutinami měst, po kusech betonu, střech a zdí, mohla by tu být dokonce malá říčka, úpěnlivě si to namlouvá, říčka, proto sem ostatně šel původně. Ale život už ze světa dávno vyprchal, a pokud se náhodou někde objeví někdo živý, pokusí se ho taky zabít. Štve ho to. Štve ho, že po tom všem, co dokázal, po tom všem, co udělal, po tom, co vytrpěl a přečkal, po tom všem, co sakra prostě přežil od té doby, co je svět takovýhle, ho přece jenom nedostihne hlad, žízeň nebo šelmy, ale lidé. Hnusní zloději na koních, kterým neměl šanci se ubránit. Vlastně se diví, že ještě dýchá a jeho srdce bije.

I když zatraceně nepravidelně.

Ale on to zvládne, zvládne, určitě. Musí jenom najít vodu. Ano. Najde vodu a všechno bude v pořádku. Támhle ještě dokonce roste nějaký keř, celý pokrytý pouštním prachem, musí tu být voda. Ve městech vždycky bývá voda.

Myšlenku, že bude studna určitě dávno vyschlá, si nepřipouští.

Na chvíli se zastaví a opře se o jednu z mála ještě stojících zdí. Je unavený, chce se mu tohle všechno prostě jenom skončit, vykašlat se na to a jít spát, nechat to být, ale ví, že nemůže, protože by toho skončilo až moc. Zvedne hlavu, je nejspíš zrovna k poledni, nejhorší doba. Horko je nesnesitelné i tak, ale teď mu přijde, že se mu odhalené maso přímo peče a krev, stékající z ran, vaří. Správně by asi měl řvát, křičet se všech sil, jak hrozná bolest to je, ale on je z ní už natolik otupělý, je už jí tak strašně moc, že se na nic nezmůže. Chce jenom mávnout rukou a tohle všechno odehnat jako otravnou mouchu, mouchu, která kdysi dávno dokázala být jeho největší problém, spolu s výškou kapesného a známkou z písemky. Za starých časů, kdy si odpoledne kopal s míčem s klukama, co už jsou všichni dávno mrtví. Před miliony let, v nějakém jiném životě.

Doháje.

Ty zkurvené vzpomínky ho snad nenechají na pokoji ani teď, vyhublého a hladového, žíznivého, s jednou rukou nepohyblivou, několika skutečně hlubokými ranami, ve kterých občas chybí i kousek svalstva, a neuvěřitelnou bolestí hlavy. Nejspíš má otřes mozku. Ale na tom nezáleží. Musí se dostat k vodě. Ano. K vodě.

Opět se rozejde. Vlastně ani neví, podle čeho si zvolil směr.

Ne že by na tom záleželo.

V hloubi duše dávno moc dobře ví, že tu žádná voda není.

Je těžké soustředit se vůbec na to, aby šel, ale vcelku se mu to daří. Zkouší si v duchu předříkávat, co má dělat, jednu nohu před druhou, ano, pozor, tady by se to prkno mohlo probořit, raději půjde po tomhle železobetonovém bloku, správně, hezky jednu nohu před druhou, nejdřív pravou, musí ji zvednout, posunout a položit, ano, správně. Možná by to mohl zvládnout. Možná by to mohl přežít. Zkouší tomu věřit. Moc se nedaří.

Jenom pár kroků. Určitě stačí jenom pár kroků a všechno bude dobré. Nikdo se ho nebude snažit zabít kvůli balíčku sušenek nebo přikrývce tak tenké, že jenom umocňuje pocit zimy. Ne ne ne. Nikdo nebude zlý a nikdo se nebude muset snažit o to přežít.

Jestli tohle někdy skončí, udělá cokoliv pro děti z Afriky.

Jenže tohle neskončí. Ví moc dobře, že to nikdy neskončí.

Jenom pár kroků. Ani si neuvědomil, že se zase zastavil. Musí si dávat pozor, aby se vůbec nadechnul, zní to hnusně a sípavě, v plicích mu hrká, hrozně chroptí, ale žebra snad zlomená nemá, takže by měly být teoreticky nepoškozené, ale – teoreticky. A i kdyby, pořád je tu ten problém, že si může rovnou amputovat ruku a maso z ní přišít na chybějící místa, samozřejmě za předpokladu, že by sehnal jehlu a nit. Možná by šla udělat z kostí a šlach, jako v pravěku. Hm. Oh, a samozřejmě, pak je tu tlukot srdce. Nepravidelnost už ho ani tak neznepokokuje, jako vytáčí. Chce se mu spát a takovýhle zvuk ho ruší.

Třeba si bude moci lehnout, když dojde dost daleko. Jo, to by mohlo být dobré. Ano, mysli na to, že půjdeš, že budeš dělat kroky, že se budeš posouvat pořád dál, dopředu a dopředu.

Zrovna jde snad i nějakým domem, druhým patrem, sutiny zaplavily přízemí téhle ruiny a obejít to nešlo. Nebo možná šlo, ale na zjišťování čekoholi nemá energii. Nic se mu nechce, jenom se neustále napomíná, aby nepřestával jít. To nesmí. Všechny by zklamal, kdyby přestal, na ničem jiném teď nezáleží, snaží se si to namluvit tak silně, až tomu věří.

Přechází zrovna po nějakém trámu, naštěstí je dost široký, takže i když tak pitomě kulhá a vlastně se sotva vleče, není to skoro problém, ale najednou se pod ním shnilé dřevo prolomí a on jenom padá a padá, z těla mu v tu chvíli zbyde jen čistá hrůza a panika a pocit bezmocnosti. Ale potom je to znovu ten zbídačený hmotný on, ve chvíli, kdy prudce dopadne a znovu se uhodí, bolest se zvětší, zintenziví a stane skutečně nesnesitelnou, rána do hlavy je tak velká, že si je jistý křupnutím lebky, a jak leží zavalený zbytky trámu, zcela jasně a čistě si jako poslední myšlenku před tím, než upadne do bezvědomí, uvědomí tu hrůznou a nevyhnutelnou skutečnost, ochromující mu mysl a zbavující ho smyslů.

Zemře.